Praga Caput Regni

Představte si takovouhle situaci: doběhne dostih, v cíli se sejde jury a odhlasuje, že zlatou medaili dostane ten, kdo doběhl na 14. místě, stříbrnou si odnese ten devátý a bronzová medaile že připadne závodníkovi na 53. místě. Ostatním závodícím jury poděkuje a doporučí, aby se v příštím závodě více snažili.

Že to je hloupost? Je, a velká. Pražskému magistrátu to ale připadá úplně normální a správné.

Hlavní město Praha, bohužel, rozděluje velkou část fondů Evropské unie v oblasti sociální integrace, rozvoje vzdělávání cestovního ruchu. Nejedná se o částky malé. Právě bylo vyhlášeno třetí kolo výzev ESF k předkládání žádostí o finanční podporu z JPD 3, ve kterém se hraje o 780 miliónů Kč.

Pravidla vyhodnocování jsou velice přísná, přesně stanovená Evropskou unií, naprosto objektivní a nezkorumpovatelná. Jenže to by nebyli naši milí mocipáni, aby je nebrali tak nějak po našem po česku.

Každá přihláška se eviduje a zpracovává nadmíru pečlivě, objektivně a nezpochybnitelně. Každý list musí být opatřen digitálním podpisem, aby někoho nenapadlo cokoliv pozměnit. Přihláška musí být sešita a zapečetěna. Podpisy musejí být notářsky ověřené. Zkrátka úřad a pečlivost, jak má být. Však také část přihlášek je odmítnuta už při kontrole formální správnosti.

A což teptve věcné hodnocení! Každá přihláška je pečlivě ohodnocena třemi hodnotiteli. Hodnotitelé musejí být odborníci v daném oboru, musejí projít důkladným školením a prokázat svou nezávislost a nezaujatost. Slib mlčenlivosti i objektivity hodnotitelů jsou samozřejmostí, stejně jako to, že veškeré hodnocení probíhá anonymně. Kritéria, podle kterých se hodnotí, jsou přesně stanovena Evropskou unií a schválena vládou: každý hodnotitel tedy přesně ví, že například za kvalitně sestavený tým může přidělit maximálně 10 bodů, nebo že za nevhodně zvolené řízení publicity může strhnout až 5 bodů. Hodnocení od jednotlivých hodnotitelů se zpracují, na dvě desetinná místa přesně se stanoví počet bodů, které jednotlivé žádosti dosáhly... a pak to přijde.

A pak to přijde! Ohodnocené a podle bodů seřazené žádosti dostane komise, která nejdřív rozhodne o přijetí žádostí a výsledky uveřejní na internetu. Potom se vzpamatuje, výsledky z internetu stáhne a zveřejní výsledky jiné http://www.praha-mesto.cz/(e5bzm4450whuia55msm40s55)/zdroj.aspx?typ=2&Id=65572&sh=-494888360 . A v nich se například dovíte, že

• nejlepšího výsledku, 86 bodů, dosáhly hned tři žádosti. Ale z nich peníze dostane jen jedna, zbývající dvě jsou bez náhrady zamítnuty;
• to, jestli je žádost schválena nebo zamítnuta, nijak viditelně nezávisí na pořadí v bodovém žebříčku;
• ze 42 žádostí, jejichž hodnocení je lepší než průměr, jich je 8 zamítnuto;
• ale namísto toho je zase, byť t.zv. "do zásobníku", schváleno 11 projektů, které byly hodnoceny daleko pod průměrem;
• celkový finanční objem žádostí, které byly hodnoceny jako podprůměrné, ale přesto byly doporučeny k nějaké formě financování, překročil 30% všech přidělených peněz.

Složení komise není veřejně známé. Komise rozhoduje podle kritérií, která nejsou nikde zveřejněna (patrně proto, že by zveřejnění nesnesla). Jisté je jen to, že - jak výše ukázáno - komise v žádném případě nerozhoduje podle kritérií, stanovených EU, vládou a ministerstvem.

Velmi bych přivítal, kdyby mi někdo poradil, jak velké má být to kritérium, podle kterého komise rozhoduje. V jaké formě a komu ho máme doručit, abychom si mohli být jisti, že příště zbyde i na nás.

Vivat Big Brother!

Tak k nám dorazily reality show. Pochválena buď nebesa za všechny Vyvolené, Velké bratry a jejich následovníky i napodobitele!

Aby bylo jasno: nehodlám se nijak rozohňovat nad pokleslostí takové podívané, její bezbřehou nudou, ale ani ji nehodlám nikterak obhajovat či oslavovat. Po pravdě řečeno, ani nemůžu: ještě jsem se na žádný z těch zázraků nedíval, a tak nemám možnost konkrétního srovnání. Jediné, co mohu srovnávat, jsou reakce diváků. Jsou komické. Zdá se mi, že se celý národ potajmu po očku kouká na své Vyvolené Velké Bratry, dílem proto, aby se ujistil, že se tam opravdu nic zajímavého neděje, dílem proto, aby se druhého dne mohl spravedlivě rozhořčovat, jaká pakultura se dnes dává do televize.

Pokud se mne týká, jsem za uvedení těchto reality show televizím opravdu vděčen. Jsem upřímně rád, že přišly a hlavně, že dorazily včas! A nejvíc ze všeho jsem šťastný, že jdou na všech hlavních programech souběžně, denně nebo skoro denně, že před nimi není úniku a člověk nemá kam přepnout (leda snad na slabomyslný seriál vystřižený z červené knihovny).

Před mnoha lety, coby naivní mladík, kamarádil jsem se s krásnou přítelkyní. Dobře zi vzpomínám, jak jsme tenkrát pomlouvali její rodiče, kteří se nám jevili jako pravzor paďourství a rozkladu: otec, programátor, úderem páté odpolední dorazil domů. Usadiv se na pohovce, otevřel lahev piva, zapnul televizi a vypnul IQ. Nezájem o svět a nezájem o cokoliv, tupě sledoval besedy o šlechtění řepky, stejně jako pořady pro ženy a večerní kursy ruštiny. Když už chrápal hodně nahlas, převzala štafetu maminka a nad pořadem pro ženy Zrnění často vydržela až do ranních hodin. Nevycházeli jsme z úděsu, v divokosti mládí jsme to nechápali a mnohokrát jsme si svatosvatě slibovali, že nám se něco podobného určitě nemůže stát.

Když jsem poprvé zjistil, že není kam přepnout, zamrazilo mne. Uvědomil jsem si, že za ta léta jsem pozvolna a nepozorovaně klesl na skoro stejnou úroveň - neúroveň. Že už léta jsem nebyl v divadle, týdny v kině, celé dny jsme nepřečetl knihu. Jen do práce, z práce, pak zapnout TV a vypnout IQ. Představa, že bych podobně jako moje babička s dědečkem, mohl po práci vyjít ven na procházku, držet se za ruce, pozvolna se loudat a sledovat život kolem, mne ani nenapadla.

Na štěstí pro mne, popudila mne hned reklama na Vyvolené. Když jsem pochopil, že před kamerami v domě není úniku, pochopil jsem také, že to není nic pro mne. Je mi jedno, kam až Vyvolený výkvět národa za peníze hodlá klesnout, to se mne netýká. Ale představa, že bych se měl - za své peníze - koukat na televizi, jak se soutěžící jde vyčůrat, jak koná intimní hygienu a k tomu poslouchat perly jeho společenské konverzace a gejzíry nezkrotného intelektu, to mne tedy dostalo. Jednou provždy jsem pochopil, že tohle tedy nepotřebuju.

Ano, Vyvolení Velcí Bratři přišli ještě včas. Alespoň pro mne a alespoň doufám, že ano. První dny bez televize jsem se cítil jako v absťáku. Doufám, že reality show v televizi vydrží, než překonám detoxikační příznaky a než se vrátím do normálního života. Než začnu myslet.