Divné věci se dějí v české kotlině. Před několika lety Velký Myslitel vymyslel podivuhodnou zvrhlost, humanitární bombardování. Od těch dob je těžké, velmi těžké, něčím mne překvapit. A přesto se povedlo. V souvislosti, kterou vím už několik dní a která mi, i po několika dnech, pořád ještě zvedá žaludek i krevní tlak. Promiňte mi to, ale musím se z toho vypsat.
Aby bylo jasno: miluju Indonézii a miluju její obyvatele. Prosté a chudičké, pilné a pracovité, srdečné a veselé. Měl jsem příležitost tam jistou dobu pobývat mimo obvyklá turistická letoviska a věřte mi nebo ne, dodnes ta doba patří k mým nejkrásnějším vzpomínkám. Tragédie způsobená tsunami, monumentální a hrozná ve své neodvolatelnosti, mnou strašlivě otřásla. Počet 163 000 mrtvých v oblasti je nepředstavitelná hrůza, pro kterou se mi nedostává slov. Samozřejmě jsem pro účinnou pomoc ve všech formách, finanční i věcnou, okamžitou i dlouhodobou. Mám úctu a obdiv ke každému, kdo postiženým věnoval sebemenší dar, protože to je projev hluboké lidskosti. Sám jsem přispěl nemalou částkou a dal bych i víc, kdybych měl. Ale dávám a dával bych ze svého, ne z cizího!
Možná se pozastavíte, proč na takovou samozřejmost kladu důraz. Nejspíš proto, že v české kotlině to vůbec samozřejmé není! Malý český človíček totiž vymyslel další obludnost světových rozměrů, totiž humanitární krádež. V životě by mne nenapadlo, že je něco takového možné, kdybych býval nepotkal dávného přítele, podnikatele, rozzuřeného do rudého žáru. Nebyl čas uvažovat, že se mu v jeho rozpoložení raději obloukem vyhnu. Po několika zdvořilostních frázích to z něj vyvřelo jak z vulkánu. Právě se vracel od svého mobilního operátora, kam ho přivedl nezvykle vysoký telefonní účet. Ano, tušíte správně. V jeho firmě je zvykem, že zaměstnanci používají služební mobily. Prakticky pořád jsou rozježdění po zákaznících, a tak je to operativní, praktické a když se vezme, že mobilní operátor poskytuje významným firemním zákazníkům zajímavé slevy, je to nakonec i docela levné.
Tedy, jen v dobách, kdy zrovna nepropuklo dárcovské šílenství. Protože to, co mého přítele rozzuřilo a mne znechutilo, jsou dárcovské SMS, tak zvané DMS. Dárcovské SMS samy o sobě jsou geniální vynález. Malému českému hajzlíčkovi dovolují, aby uspokojil svoje ego a prožil si dobrý pocit vykonavatele dobra, aniž by za to zaplatil třeba i jediný haléř z vlastní kapsy! Ano, nejeden zaměstnanec celými hrstmi přispíval na záchranu Asie, v pohnutí na mobilu mačkal čudlíky jako zběsilý. Měl dobrý pocit, že přispívá na dobrou věc. Byl na sebe hrdý, jak se dokáže obětovat pro nešťastné oběti. Nakonec, proč by nepřispíval, když to je z cizího, že? Mého přítele to stálo zatím 56 tisíc za dárcovské SMSky, které poslali bez jeho vědomí jeho zaměstnanci a které musel zaplatit sám ze svého. Ale vyjádřil naději, že nejspíš ještě nedobrovolně přispěje mnohem víc.
Když jsem si uvědomil hloubku toho mravního bahna, docela mě zamrazilo. Nejde jen o to, že velká část tolik vychvalovaných DMS odešla ze služebních mobilů, a z nich zase velká část pravděpodobně z mobilů státních zaměstnanců, takže nakonec z naší společné kapsy. Víc mne zamrzela ta nízkost. Ať se nám to líbí či nikoliv, krást peníze z kapsy svého zaměstnavatele, i když v dobrém úmyslu, je pořád ještě krádež. Humanitární krádež.
P.S.
Ten můj přítel za svých 56 tisíc dostal aspoň výpis hovorů z jednotlivých mobilů. Už se těšil, jak je zaměstnancům vyúčtuje, aby měli příležitost přispět na Asii i ze svého.
