Radar míru

Odhoďme na okamžik předsudky ("modré straky zas hledají, kde si nakrást") i emoce ("komunistické socky nás chtějí rozeštvat s Amerikou") a podívejme se na otázku radaru s chladnou, racionální rozvahou. Budu vycházet z předpokladu, že radar je zaměřen proti Rusku, což -zdá se- potvrzuje poslední vývoj kolem ruského návrhu na přemístění radaru do Azerbajdžánu. A dále, že radar se nestaví pro radost. Staví se pro válku.

Existují dvě hlavní varianty, jak může probíhat případný konflikt: buď se USA rozhodnou napadnout Rusko preventivním jaderným úderem, nebo Rusko z nějakého důvodu zaútočí na USA.

V prvním případě je vcelku zřejmé, jak by útok probíhal (viz např. http://www.blisty.cz/2007/6/1/art34533.html). Cílem prvního úderu budou odpalovací zařízení ruských balistických mezikontinentálních raket, jakož i ponorky nesoucí balistické rakety a strategická letecká uskupení. Jako první vystartují americké rakety vypuštěné z ponorek, rozmístěných v Karském moři. Tyto rakety poletí ke svému cíli 2,5-3 hodiny. V prvních patnácti až dvaceti minutách po jejich startu, Rusko nechá zničit prvky zabezpečující Američanům spojení, navigaci, rozvědku a identifikaci cílů, tedy i radar v Brdech, salvami několika (až deseti) mezikontinentálních balistických nebo operativně-taktických raket s jadernými hlavicemi. Doba letu na české území je 10-15 minut. Bude použito jaderných hlavic, aby bylo zaručeno úplné zničení. ČR nedisponuje žádným zbraňovým systémem, který by tomu dokázal zabránit. Současně dá Rusko rozkaz zničit americké systémy na torpédoborcích v Barentsově a Baltickém moři, na pobřežních základnách USA v Polsku a v kosmu.

V případě, že by se jako první rozhodlo zaútočit Rusko, není scénář útoku tak jasný, ale bude probíhat obdobně, jen v obráceném gardu. V každém případě by však prvním nezbytným cílem opět byly americké systémy spojení, navigace a identifikace cílů, tedy radar v Brdech. I v tomto případě by nutně bylo použito jaderných hlavic. Platí to, co již bylo uvedeno výše - ČR nedisponuje žádným zbraňovým systémem, který by tomu dokázal zabránit, i s ohledem na to, že doba letu na české území je 10-15 minut.

Povšimněme si, jak by podle ruských stratégů konflikt postupoval dál: Okamžitě po "oslepení" protivníka zahájit rozhovory s vládou USA, poukázat na odhalení počátku agrese a zničení prakticky celého systému americké obrany. Požadovat autolikvidaci vypuštěných raket. Před hrozbou odvetného úderu celým komplexem ruských strategických jaderných sil, nemohou USA takový návrh odmítnout. Odmítnutí by samozřejmě znamenalo začátek všeobecné 'jaderné zimy' a konec současné civilizace.

Přeložme si to do češtiny: v době "před radarem" měly obě mocnosti jistotu, že dojde k oboustrannému vzájemnému zničení. To je dokázalo udržet v rozumných mezích. Ale v době "po radaru" nic takového nebude. Teoreticky si lze představit, že jeden nebo druhý protivník zaútočí dokonce jen na zkoušku. V situaci podle prvního příkladu by například USA mohly odstartovat útočné jaderné síly. Na to by Rusové nepochybně zahájili protiútok a pokusili by se protivníka "oslepit". Během 30 minut bude jasné, zda se jim to povedlo nebo ne. Kdyby se jim to nepodařilo, Bůh jim buď milostiv. A kdyby se jim to podařilo? Stále ještě zbývají skoro dvě hodiny, během kterých lze vést jednání. A že by k dohodě nakonec došlo, je jasné.

Takže, podtrženo a sečteno: Postavením radaru v Brdech (a raket v Polsku) se dostáváme do situace, kdy přestane fungovat stretegie vzájemného odstrašení. Jedna i druhá mocnost budou v postavení (a v pokušení) vyprovokovat "pokusný" konflikt. Ten konflikt bude neobyčejně lukrativní, protože po něm bude nutno obnovit většinu zbraňových systémů. Pokud se protivník nedokáže ubránit, bude vyhlazen a otevře se prostor pro ještě pohádkovější zisky. Pokud se protivník prvnímu útoku ubrání, nic tak strašného se nestane - zemře pár miliónů Čechů (kdepak ono to Česko vlastně je? V Dánsku nebo ve Francii?), geologický prostor mezi Vídní a Berlínem se trochu vyrovná (v té jejich Praze stejně taxíkáři kradli!) a to je vše. O ostatním se uzavře dohoda, letící hlavice se na dálku zdestruují a bude zase dobře. Za ty zisky to přece stojí, ne?

Cesta ke kariéře: hloupost a sprostota

Není jednoduché, vyniknout v nějaké odbornosti. Není snadné ani jednoduché, stát se uznávaným odborníkem, vést kolektiv a vést ho tak dobře, až se stanete vedoucím oddělení... divize ... náměstkem ředitele ... ředitelem!

Co úžasného asi musel dokázat člověk, když se chtěl stát dokonce ministrem? Musel prokázat, že je buď naprostý blb, nebo bezcharakterní parchant, nebo obojí.

Podívejme se na ministryni Parkanovou, jejíž jedinou kvalifikací je, že nerozumí ničemu. (Charakter svého charakteru ovšem análně-speologickou písní prokázala sdostatek.)

Podívejme se na Jihočeskou Matku, kterou na zásah vysoce postavené "tlačenky" museli přijmout do organizace, zabývající se uskladněním vyhořelého jaderného paliva. Načež po třech týdnech nezbylo, než ji pro neschopnost vyhodit. A tak podle hesla "kdo umí, umí - kdo neumí, učí" odešla do školství, aby posléze potvrdila známý dovětek, že "kdo neumí ani učit, ten to řídí".

Podívejme se na Džamilu, jistě je to milá holka. Ale 9 z 10 prodavaček by ji hravě strčilo do kapsy. Podívejme se na ministra, o kterém ani nelze zjistit, jestli něco umí, protože nehovoří česky. Podívejme se na křivohubého jestřába (i když připouštím, že ten aspoň něcoumět musí, jinak by se nestal důstojníkem CIA), podívejme se na kohokoliv jiného.

Čím si lze vysvětlit ten celkově úchvatný profil naší vlády? Vysvětlení jsou dvě: Buď je to s naším národem opravdu tak špatné, že si lepší vládu nezasloužíme; pak je to ukrutný trest za naše hříchy minulé i budoucí a dobře nám tak. Druhé vysvětlení je, že naši ministři jsou "užiteční idioti", které v jejich pozicích drží ti, kdo za oponou tahají za provázky. Kdo jsou ve stínu, protože ze stínu vystoupit nechtějí a povětšině ani nemohou. Protože jen málokdo z nich nemá za sebou nehezky komunistickou minulost.

Byla doba, kdy jsem se smál následujícímu vtipu, ale už mi vtipný vůbec nepřipadá:
- "Koho budeš volit?"- "No přece komunisty."- "To vím. Ale v které straně?"

Poděkování neznámému dobrodinci

Dnes se mi stalo, co jsem ještě nezažil.

V Praze-Bráníku ve Vrbově ulici, směrem ke Konstruktivě, je nově instalovaná třicítka. Dnes tam policajti měřili.

Těsně před radarem postával mladík s velikým kartónem, na kterém bylo velkým písmem napsáno RADAR!

Neznámý dobrodinče, díky!

Vrcholná demokracie

Stávajícího státního zástupce si v rámci fair play po důkladném uvážení vybral sám obviněný místopředseda vlády Čuněk. Liché jsou obavy všech podezřívavých, že jde o nestandardní postup. Kdepak. Zcela obdobně se postupuje u všech kauz s hospodářským podtextem.

Jenom jsem kdesi kdysi zaslech hlas o nějaké korupci a politických mafiích. Z toho bych ovšem pana Čunka a vládu nikdy nepodezíral. Zvlášť v případě, že by jeho předčasné obvinění mohlo pohřbít navrhovanou "reformu" i s vládní koalici. Je to pouze taková běžná policejně-soudní náhlá příhoda.

To jenom zlí komunisti mu chtějí ublížit. Vážně, vím to. A že nechce doložit nabytí majetku? To v USA, i některých civilizovaných zemích Evropy prosadili ti zlí komunisti. Je třeba se jim bránit. Vydržte pane Čunku.

Spoluobčané, uvažujte rozumně.

V diskusi http://www.eportal.cz/ShowArticle.aspx?ArtId=1243 jsem objevil zajímavý Leošův příspěvek, jehož podstatnou část zde cituji:

Boj proti výstavbě americké vojenské základny u nás není totiž jen sporem ideologickým, ale především zájmovým. Již plány na vojenské obkličování Ruska vyvolávají logickou reakci z ruské strany a zahajují tím další kolo závodů ve zbrojení, čehož svědectvím je i poslední test ruské mezikontinentální rakety.

Na politiku, domácí i mezinárodní je nutné se dívat bez jakéhokoliv falešného sentimentu. Každý stát a každá politická strana usilují především o prosazení vlastních zájmů. Moralistní fráze o západní demokracii, svobodném světě, boji za mír apod. slouží jen k oklamání naivního publika, je-li takové.

Z toho tvrdě pragmatické hlediska je v zájmu jednotlivých evropských zemí i Evropské unie jako celku mít dobré obchodní vztahy s Ruskem a Rusko má zase zájem o přístup na trhy evropských zemí se svými energetickými surovinami. Rusko potřebuje peníze za jejich prodej, Evropa potřebuje tyto suroviny a také se zajímá o rychle rostoucí ruský trh pro své průmyslové výrobky a služby atd.

Objevuje se zde potenciální možnost vzniku gigantického hospodářského seskupení Evropské unie a Ruska zahrnujícího jeden celý evropský kontinent a část Asie s bohatými přírodními zdroji. Ve světě nemilosrdné globální konkurence a rostoucího boje o ovládnutí zdrojů strategických surovin tak zde může vzniknout seskupení, které svou hospodářskou silou předčí sílu USA. To ale vůbec není v zájmu amerických mocenských a hospodářských elit. Vedle zjevných vojenských cílů tak mají americké vojenské základny budované v postkomunistických zemích, tedy také u nás, ještě jeden cíl. Tím cílem je narušit proces evropské integrace, ne-li jej přímo rozbít a vrazit klín podezíravosti a nepřátelství mezi Rusko a Evropu. Jako užitečný idiot se k tomuto hodí právě postkomunistické země. Jednak jsou snadnou manipulovatelné na základě rozněcovaných resentimentů z dob existence SSSR, především však američtí plánovači předpokládají, že jejich vlády a parlamenty jsou tvořeny snadno zkorumpovatelnými a zastrašitelnými politiky. Jako pozůstatek totalitních komunistických režimů pak v nich existuje stejně zastrašená a nevyspělá občanská společnost, o níž předpokládají, že nebude schopna rozeznat svoje vlastní zájmy a zvláště nebude schopna aktivně vystoupit na jejich obranu.

To ošidné slovo VDĚČNOST

V souvislosti s americkým radarem se často argumentuje vděčností: ANO, Amerika udělala to či ono, co nám bylo ku prospěchu, a z vděčnosti jí radar musíme dovolit.

Probůh, lidi, vzpamatujte se!

Pokud pro mne někdo udělal něco hezkého, je jedině správné, pociťuji-li k němu vděčnost. Čím víc to pro mne bylo důležité, a nebo čím víc tím dotyčný riskoval či ztratil, tím je moje vděčnostvětší. Je-li moje vděčnost dost velká, je správné, abych dotyčného nějakým způsobem odměnil: třeba ho můžu ocenit morálně, můžu mu pomoci, můžu ho obdarovat. V krajním případě za něj můžu nasadit i zdraví a život. To je nepochybně správné a tak to má být.

Ale v každém případě to, čím dotyčného odměňuji, musí být moje. Musí to být něco, čím disponuji.

Pociťuji-li k Americe vděčnost, můžu to dát najevo tím, že ji budu chválit vstávaje i lehaje. Bude-li má vděčnost opravdová, mohu prodat svůj dům i oděv a utržené peníze buď poslat vhodnénadaci, nebo v Americe rozdat chudým. V krajním případě se dokonce mohu přihlásit do armádya bez nároku na žold mohu v Afghanistánu nasazovat zdraví a život společně s americkými vojáky.

Proto mne fascinují dobrodinci, kteří by vděčnost rádi odměňovali z cizího a na úkor ostatních.Když to přeženu, tak bych pokládal za správné, aby se příznivci radaru složili, koupili siosamělý ostrov a na něj si nechali namontovat třeba pět radarů. Ovšem za podmínky, že tam budoužít jednak sami (aby si elektromagnetickým zářením ničili zdraví vlastní a nikoliv cizí), jednakse svými dcerami (pro případ, že by se u dobře živených amerických chlapců dostavil nenadálý hormonální nával). A především, aby svými těly chránili radar před deseti atomovými hlavicemi,které jej smetou při prvním náznaku konfliktu.

Ale nemůžu se smířit s tím, když zastánci radaru chtějí svou vděčnost vyjádřit na cizí úkor.Třeba tak, že území, které jim nepatří (a které, jak říkají ekologové, máme jen vypůjčené od svých vnuků), dávají darem "na věčné časy a nikdy jinak". Když ne sebe, ale ty ostatní nutí žít v elektromagnetických vlnách. Když profesionální kverulant nadšeně souhlasí, aby se na lidi z Trokavce snesla atomová smrt deseti hlavic, z nichž každá je 17x silnější než ta z Hirošimy. Chápu, že ho to příliš netrápí stejně jako osud Prahy, jejíž nejbližší okraj je vzdálen jen 29km a hustě obydlené části (Motol) 40km vzdušnou čarou. Chápu to, protože sám žije ve Zlíně (298km).

Ale nelíbí se mi to. A nechápu, kde bere u drzost. Proč my ostatní stále nemůžeme najít sílu říct, že pravda je pravdou a sviňárna je sviňárnou.

Zkrátka řečeno: Ať si každý je vděčný, jak chce a jak to cítí. Ale za své a nikoliv z cizího.