Kupte si seminárku!

Článek Jana Čulíka Studovat nemusíte, stačí si seminárky koupit v e-zinu Britské listy rozpoutal čilou polemiku přesto, že jeho autor objevil dávno objevené. Ano, jako my všichni, i studenti mají snahu jít cestou nejmenšího odporu. Ano, i oni mají snahu absolvovat maximum předmětů s minimem deformační energie. Ano, tak to je, bylo a bude a kdo předstírá, že jako student byl lepší, ten to dělá dodnes!

Seminární práce se zadávají proto, aby se student něco naučil. Je nesmyslné podvádět a koupit (nebo opsat) si ji na internetu. Ale stejně nesmyslné je, zadávat studentům bezúčelné, v praxi nepoužitelné práce, sloužící jen pro práci samu. Věřím, že v tomto případě je vina spíše na straně pedagoga, že se víc nezamyslel a (jednak) nezadal seminárku zajímavější a (druhak) že ji nezadal způsobem, který vylučuje bezduché kopírování.

Vím, o čem mluvím. Už před lety, když ještě málokdo věděl, že existuje něco jako "počítačové sítě" (a skoro nikdo je neuměl používat), jsem byl překvapen, jak během zkoušky z informatiky najednou vzrostla zátěž naší školní sítě. Ano, tušíte správně. Zatímco zkoušení studenti seděli v učebně u počítačů a potili se na zkoušce, o dvě učebny dál mnohem rozsáhlejší kroužek napovídačů, obklopen učebnicemi a poznámkami (tehdy ještě neexistoval internet) po síti konzultoval a napovídal! Musím poznamenat, že jsem na to tenkrát nahlížel vcelku milostivě. Hlavně proto, že učím informatiku a tohle, tenkrát, vyžadovalo docela slušné znalosti v oboru.

Ale od té doby vím, že zkouškové otázky je potřeba zadávat "křížem". To znamená, že kdybych byl češtinář, nikdy bych se nezeptal: "co napsal Karel Čapek?", protože to se dá snadno opsat. Ptal bych se třeba "kteří vynálezci vystupují v románech Karla Čapka?".

Vysoké školy - vysoká liga! U některých.

Včera jsem diskutoval s článkem prof. Zlatušky v Hospodářských novinách. Leč nesprávné by bylo, kdybych jen kritizoval a nenavrhl pozitivní řešení.

Podle mého soudu se dá kvalita sledovat na jednoduchém principu, se kterým jistě budou souhlasit všichni liberální hlasatelé trhu: O kvalitě rozhoduje zákazník. Kdo je kvalitní, k tomu se zákazníci jen hrnou. Kdo není, spláče nad výdělkem.

Podívejme se tedy, jak na tom naše výzkumné instituce jsou v lize nejvyšší. V té lize, ve které se za vědy platí zlatem. Nebo eurem. V té lize, ve které zákazníkem je Evropská unie a soutěžícími všechny výzkumné instituce Evropy a blízkého okolí. Že je to zatraceně tvrdá soutěž, o tom není pochyb. Jde totiž o peníze.

Nejprve, jak jsme na tom vzhledem k Evropě? Kupodivu, nijak špatně. V EU bylo v rámci grantového plánu FP6 přijato asi 12 až 15% přihlášených projektů. Přihlášky, kterých se účastní české instituce, mají zhruba stejnou úspěšnost kolem 13%.

Stav uvnitř českého závodního pole je více strukturovaný. V čele vede Akademie s 45 projekty za všechny její ústavy. Druhé je ČVUT s 28 projekty, třetí Univerzita Karlova s 18 projekty. Následují menší a regionální univerzity, které mají méně lidí a tím přirozeně i méně úspěšných grantů. Jen namátkou vybírám Masarykova univerzita v Brně 6, Technická univerzita Liberec 1.

Vysoké školy - která liga?

Před časem Hospodářské noviny přinesly článek prof. Jiřího Zlatušky, senátora a rektora Masarykovy univerzity, "Vysoké školy - ani první, ani druhá liga". S mnohým v článku řečeným i s mnohým nevyřčeným (kdo za trsitní stav našeho vysokého školství může, pane senátore?!) asi lze souhlasit.

Ale kdo řekl A, měl by také říci B. Soudnému člověku by mělo být jasné, že hodnocení odborné úrovně škol třeba podle toho, kolik mají citačních ohlasů, je přece jen trochu zavádějící. Ono totiž být citován, to není jen otázka odborné úrovně autora a renomé jeho pracoviště, ona je to také otázka - promiňte mi to slovo - peněz.

Je to docela jednoduché: představme si, že mladý, krásný a nadějný vědecký pracovník vyzkoumá úžasný objev, který se rozhodne sdělit světu. Teoreticky má možnost, publikovat svůj objev v českém nebo v zahraničním časopise. Pokud překoná jazykovou bariéru. Faktem je, že prostor renomovaných zahraničních časopisů je omezený, zájem obrovský, recenzenti přísní, a tak pro neznámého českého doktoranda XXX je přece jen o dost obtížnější se prosadit, než pro nadějného pana YYY, nadějného to žáka profesora ZZZ (člena to redakční rady). Ale dejme tomu, že objev pana XXX je natolik zásadní a nesporný, že všichni recenzenti nadšeně doporučí zveřejnění článku. Je tím snad vyhráno? Nikoliv, právě naopak. Až na výjimky, článek panu XXX nevyjde a vyjít nemůže, protože za zveřejnění článků se v renomovaných časopisech platí. Čím renomovanější časopis, tím větší poplatky. Zrovna včera jsem dostal do rukou nabídku zahraničního časopisu, který právě začíná, hledá své místo na trhu, a proto nabízí zvýhodněné sazby, tak říkajíc za babku. Za 300 EUR na článek.

Rozpočet velké katedry na přední české vysoké škole, katedry se skoro 50 pracovníky (včetně doktorandů), by vystačil na 25 takových článků. Kdyby ovšem nikdo z těch lidí po celý rok netelefonoval, nevyjel na konferenci, kdyby se celý rok neporouchal ani nenakoupil žádný přístroj. Zkrátka, roční rozpočet by vystačil na 25 článků a na nic jiného.

Je jasné, že žádný vedoucí katedry svému vědci, byť i velice nadějnému, nic takového neschválí. A navíc, ani on nemá zájem o takovou publikaci. Prostě proto, že košile je bližší než kabát, protože za publikaci v českém časopise autor naopak dostane zaplaceno. Autorské honoráře kolem 3500 za autorský arch (20 stran strojopisu) sice ledaskomu nepřijdou jako závratné, ale je fakt, že v porovnání s platem doktoranda (4500 měsíčně) to není zanedbatelná částka.

Článek, pokud vyjde v českém časopise, je z hlediska citací ztracený. Nelze reálně očekávat, že by profesoři renomovaných univerzit vyhledávali, četli a citovali časopisy v češtině. I kdyby článek vyřešil základní otázku světa, těžko by si jej někdo povšiml.