Kdo lže, ten krade...

... a bude viset!

Zvlášť když to je válečný vrah http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=694751

Libye?

Západní státy se rozhodly humanitárně bombardovat Libyi.
Nikdo neví proč, nikdo nezná pravý cíl.
Nepomohlo, že "Šílený pes východu" jednostranně vyhlásil a dodržel příměří.
Marnost nad marnost a vše je marnost.

A naše veřejnost mlčí!
Pro jistotu, aby se náhodou neozvaly nějaké nesouhlasné hlasy, je na Aktuálně zablokovaná diskuse. Řeší se naprosto zásadní témata, jako "Havel opustil nemocnici, na premiéru svého filmu půjde" (Novinky, dnes v 10:50).

A v Libyi zatím umírají lidé.
Nikdo neví proč, nikdo nezná pravý cíl.
Marnost nad marnost a vše je marnost.
Vždyť krev na rukou máme i my!

Úcta k právu

Poslance Křečka moc nemusím, ale dneska se povedl:

Úcta k právu se vytrácí tam, kde se právo používá výběrově a jen občas, kde je stát representován komickou vládou měnící svá rozhodnutí hodinu po hodině. A až se zase budeme příště něčemu divit, vzpomeňme si na vojáka přeskakujícího turniket v ČT. Měl dávno skákat jinde, jinak a jinam…

(z jeho blogu na Aktuálně)

Děkujeme, neplatíme!

Situace v české společnosti i v české ekonomice se začíná stávat neudržitelnou. Pokud nechceme jít po trase Řecko-Libye-Somálsko, hodně rychle musíme najít odpovědi na dvě otázky: Co vlastně chceme? a Jak toho chceme dosáhnout?

Pokud jde o to, co přesně chceme, jak zformulovat své cíle - to vůbec není jednoduché. Většina národa se asi shodne na tom, co NECHCEME. Nechceme současný stav a nechceme směr, kterým se to vyvíjí. Ale co chceme? Přiznám se, že zformulovat to neumím a velmi bych přivítal, kdyby mne někdo ve smysluplné diskusi poučil.

Jak svých cílů dosáhnout (až nějaké budeme mít), je jasnější. Aspoň podle mne.
Základem celé krize jsou peníze: nikoliv peníze jako takové, ale to, že je vláda i celá společnost staví na první místo nad všechny hodnoty – nad lidskost, nad čest i morálku. Že staví, o tom se nemusíme přesvědčovat. Peníze proto taky jsou tím nejcitlivějším místem, kde vládu můžeme zasáhnout.

Podobně jako je tomu u průběžného financování důchodů, i peníze vybrané z daní ekonomikou jen protékají. Už v okamžiku, kdy své daně posíláme na účet berňáku, Nejlepší Ekonom Kalousek už dávno ví, co s nimi udělá. Vlastně ještě mnohem dřív: co s penězi udělá, to ví dokonce ještě dřív, než se od své účetní dovíte, kolik máte zaplatit!

Co by se asi stalo, kdybychom daně přestali platit? Pozor, nemluvím o případu, že by někdo odmítl podat daňové přiznání! Nepodat daňové přiznání, to je trestný čin, to smějí jen Kožení a Klausové a jim na roveň postavení. My ostatní si to dovolit nemůžeme a nechceme a já se ani neodvažuji někoho k tomu navádět.

Jsou totiž dvě úplně rozdílné věci: daně zaplatit řádně a včas – a nebo s nimi dělat obstrukce. Každopádně je to tak, že kdyby se výběr daní o měsíc či dva zpozdil, vládě by to způsobilo nemalé vrásky. Možná dokonce větší, než kdyby všichni lékaři odešli do zahraničí: to, že nešťastní a nemocní lidé budou trpět, to je vládě fuk. Zatímco kdyby se zastavil penězovod do stranických pokladen, to by panečku byl problém!

První příležitost k akci „děkujeme, neplatíme!“ budeme mít teď, v březnu. Málokomu z nás, běžných poplatníků, kteří přiznáváme nějakou tu tisícovku daní, stálo by za to brát si daňového poradce. Ale proč vlastně ne? Samotný fakt, že si vezmu daňového poradce znamená, že daňové přiznání podávám až na konci června. A to už nemluvím o tom, že daňoví poradci se ve své práci vesměs vyznají, a tak mám zkušenost, že mi poradce většinou na daních uspoří víc, než sám fakturuje.

Druhou příležitostí je – neplatit. Stát samozřejmě pamatuje na nešťastníky, kteří se z nějakého důvodu opozdili s placením. Tučné penále je nemine. Jenže co to pojmout nikoliv jako penále, ale jako investici do své lepší budoucnosti? Bráno odhadem: vláda těžko přežije, kdyby se výběr daní zastavil na čtvrt roku. Moc se v tom nevyznám (mám na to daňového poradce), ale mám dojem, že za nezaplacení daně ve lhůtě je sankce ve výši „repo sazby p.a.“ zvýšené o 14 procentních bodů. To je v současné době to je 0,75% + 14% = 14,75% ročně. Za čtvrt roku tedy necelých 3,7%. Netvrdím že to je málo, ale myslím si, že to je „investice do budoucnosti“, kterou běžný podnikatel přežije.

Vláda ji nepřežije.

Lékaři - náš vzor?

Zajímavým vzorem a poučením (v kladném i záporném smyslu) pro nás může být nedávná revolta lékařů.

Pozitivně hodnotím, že se vůbec dokázali domluvit a vzepřít. Že prokázali odvahu a kolegialitu, což už se v českých zemích moc nevidí. Za nejdůležitější výsledek pokládám, že prokázali, že to jde! Že když se spojí dostatečná masa dostatečně vlivných a dostatečně nasraných lidí, tak i tak dementní vláda, jako je ta naše, musí s nimi nakonec jednat.

Za negativní pokládám především to, že si pálili prsty za zájmy někoho jiného, kdo tiše z pozadí tahal za nitky. A kdo nakonec časem slízne všechnu smetanu. Ale to už je jiný příběh.

Jinak praktické výsledky jejich činu jsou spíše smutné. Získali slíbených 1,5 miliardy, což je zhruba stejná částka, jakou nás ročně stojí úplně zbytečný Senát. Je to necelé jedno procento (!) toho, co ze státního rozpočtu nakradou různé korupční mafie. Je to zhruba 10% toho, co nás ročně stojí úplně zbytečné Gripeny. O válečných dobrodružstvích (možná bych měl spíše napsat zločinech) v Srbsku, Afghánistánu, Iráku atd. vůbec nemluvě.

Jestli lékaři ty peníze vůbec získají, když jim je vláda obratem zase z kapsy vytáhne, je vlastně otázka. Ale přesto může být případ lékařů inspirací i poučením. Jednak svou akci založili na naprosto legálních základech. Z toho plyne, že i my ostatní můžeme využít nepřehlednosti té bramboračky, nazývané "legislativní systém", a citelně na vládu zaútočit za pomoci jejích vlastních zbraní, nedomyšlených zákonů.
Poučné zase musí být, jak jednání dopadla. Hlavní příčina je, aspoň podle mého, v nezvládnutém vyjednávání. Přestože zpočátku byly cíle lékařů jasně formulované (chceme X peněz a chceme, aby nikdo z revoltujících nebyl propuštěn), nakonec se z obou požadavků muselo slevit. Po pravdě, asi to ani jinak dopadnout nemohlo. Vláda nepochybně disponuje prostředky, jak kteréhokoliv mluvčího rebelů donutit k poslušnosti, i kdyby se nám ty prostředky sebevíc eklovaly. Vládě se neekluje nic.

Stačí si vzpomenout na dodnes nevyšetřené nehody. Třeba na tu, jak bývalý šéf Škodovky v plné rychlosti najel do neoznačeného kamionu, který se hned za nepřehlednou zatáčkou otáčel – a jehož řidič se nikdy nenašel. Nebo na spoustu nepohodlných podnikatelů, kteří za záhadných okolností zmizeli a už je nikdo nikdy neviděl… Zkrátka, každý vyjednávač, i kdyby byl sebeodolnější a sebetvrdší, má svou mez, za kterou nepůjde. Dokud jde jen o peníze, statečných se pár najde. Ale v okamžiku, kdy by měli začít hazardovat se životem a zdravím své rodiny, svých blízkých – to si rozmyslí skoro každý.

Poučení, které z toho vyplývá, je jednoduché: celá akce se musí postavit tak, aby neexistovali žádní vyjednávači. Aby vláda neměla partnera, kterého by – výhodami či násilím – mohla „přesvědčit“. Ještě jinak řečeno, aby se každý z 10 miliónů občanů, skryt za svou anonymitou, mohl svobodně rozhodnout, jestli už „své sankce proti vládě“ odvolá, a nebo ještě ne.

Vizi, jak to udělat, popíšu v jiném článku.