Na rozdíl od humanitárně vzdělaných mudrců - my, oběti technické blbosti, máme v tomhle jasno. Hlavní příčinou tragického vývoje v naší společnosti je absence zpětné vazby.
Každý systém, kterému chybí korekční (tzv. záporná) zpětná vazba, má sklony k nestabilitě. To v technice patří k základním a neměnným pravdám už asi 250 let. Platí to naprosto univerzálně: ve strojařině stejně jako v elektrotechnice a dokonce, čím složitější systém, tím to platí víc!
Nepochybně to platí i u společenských systémů. Přitom je dost jedno, jestli zpětná vazba ve společnosti má podobu morálního a dobrovolně dodržovaného kodexu (Nepokradeš!) nebo jestli je vynucována zvenku (Pokradeš - zaplatíš!). Důležité je, aby existovala a aby fungovala. Pokud její fungování nějakým způsobem narušíme, jako se to stalo u nás, nemůžeme se ničemu divit.
Otázka ovšem není,
jestli obnovit zpětnou vazbu ve společnosti, ale
jakou by měla mít podobu a hlavně - jak ji
prosadit. Bez mučení se přiznávám, že o tom druhém, jak ji prosadit, nemám jasnou představu. Proto se spíše vyjádřím k tomu prvnímu, jak by "zpětná vazba" mohla vypadat. Jsou v zásadě dvě krajní možnosti: demokratická a mocenská. A tisíce variant mezi nimi.
Demokratická varianta znamená, že každý občan by měl své záležitosti řídit a rozhodovat o nich. Protože většina lidí nemá čas, znalosti (a v poslední době ani žaludek) na to, aby to dělala osobně, musí to - chtě nechtě - dělat prostřednictvím svých volených zástupců. Ale to rozhodně neznamená, že by se rozhodování občanů mělo omezit na to, aby si jednou za pět let směli vybrat, jestli radši budou mít prezidenta, který krade propisovačky, nebo radši takového, který doma nosí jarmulku. Přičemž oba reprezentují stejný, nenasytný mezinárodní kapitál. Dokonce to neznamená ani to, že občan dostane teoretickou možnost, uspořádet referendum, když ho nějaký poslanec doopravdu namíchne. Máme-li kolem 6 miliónů voličů na 200 poslanců, tak na jednoho poslance vychází kolem 30 tisíc voličů. Po pravdě řečeno, nedovedu si představit (dokonce ani v dnešním internetovém světě), že by se 30 tisíc lidí vůbec sešlo. Natož pak, aby měli nějaký jednotný názor! Představa, že zákon o referendu a odvolatelnost poslanců povedou k ozdravení naší společnosti, patří proto do kategorie
science fiction.
Cesta, podle mého názoru, vede přes malé skupiny lidí. Představme si, že by každých 2500 voličů mělo právo zvolit si svého zástupce. Dva a půl tisíce lidí, to je pár větších paneláků anebo malá vesnička. Nebyl by problém, najít 2500 lidí, kteří budou mít společně stejný zájem. Přitom je jedno, jestli to budou občané ze stejného místa (vesnice), ze stejné zájmové skupiny (klub včelařů) anebo třeba fandové stejné
facebook stránky. Podstatné je, že jako si každý může vybrat svého uzenáře, svého zubaře či svého advokáta, také by si mohl vybrat svého politického zástupce. To by vedlo ke vzniku nového povolání (profesionální politik) a k jejich vzájemné konkurenci. Ale hlavně by to vedlo k tomu, že "můj" politik, kterého jsem si vybral a kterého ze svých daní platím, by mi musel skládat účty. To znamená, že kdyby vyjednal něco, co mi nevyhovuje, tak by mi to musel zdůvodnit. A kdybych jeho zdůvodnění pokládal za nevyhovující, tak bych ho mohl nechat odvolat. Když si vezmu, že dnes nejmíň polovina lidí nemá vyhraněný názor nebo je líná se angažovat, tak by teoreticky stačilo, abych v "minireferendu" mezi 2500 voliči získal něco málo přes 600 hlasů. To by neměl být problém.
Dokonce by takové politiky šlo hnát k zodpovědnosti. Když si vezmu analogii k dnešním advokátům, kteří mne také zastupují v životně důležitých situacích a kterým také předem dávám pokyny, čeho chci dosáhnout, jak mají postupovat a kde jsou hranice jejich pravomoci, úplně stejně by to šlo udělat u profesionálních politiků. Prostě bychom předem sepsali memorandum (pokyny, smlouvu či jak tomu chcete říkat). A kdyby ve smlouvě bylo, že církevní prostituce NE a on by přesto zvolil ANO, tak by jednak jeho hlas byl neplatný, jednak zavřít a zahodit klíč. A vzniklé škody zahojit z jeho majetku.
Tím se nenásilně dostáváme k další krajní možnosti, té násilné,
mocenské. Ta znamená, že
někdo někde rozhodne, jak se to má dělat. A tak se to prostě dělat bude. A basta. A kdo se zprotiví, tak s tím ámen a všichni svatí. Tahle možnost mne nijak nenaplňuje nadšením, ale je fakt, že funguje. Fungovala tisíce let (staré Řecko i Řím), fungovala stovky let (feudálně-kapitalistické formace) i desítky let (komunismus) a funguje i dnes. Vezměme si takovou Čínu: v lidnaté zemi jako je Čína to dnes asi ani jinak nejde. Takže kdyby si tam někdo dovolil jen zlomek toho, co se dnes u nás běžně děje, tak je jasný. S celou rodinou zastřelen před nastoupeným stadiónem diváků, majetek znárodněn, jeho jméno navždy vymazáno ze všech matrik. To je také zpětná vazba! A setsakra funguje.
