Dobrý den, pane doktore!
Užiteční darebáci ve VZP se spojili s těmi neužitečnými v Parlamentě a vymysleli na Vás zákon. Zákon, podle kterého musíte vyšpehovat a nahlásit můj majetek, aby zase další darebáci mohli špehovat a buzerovat mne.
A tak jsem se rozhodl, že Vám trochu pomůžu. Vy sice nemůžete požadavek zákona odmítnout (je tam stotisícová pokuta), ale na druhé straně na Vás nikdo nemůže požadovat, abyste ručil za pravdivost toho, co Vám nahlásím. A mně, naštěstí, žádný zákon neukládá, abych svému lékaři nahlásil svůj majetek pravdivě a úplně!
Takže Vám píšu tento dopis, abyste si ho mohl založit do mého spisu a s jeho pomocí kdykoliv prokázat, že můj majetek nahlašujete tak, jak jsem Vám ho popsal. Že ho nahlašujete pravdivě a úplně a že před Velkým Bratrem nic nezatajujete.
Nechoďme tedy kolem horké kaše. Můj majetek se skládá z: dvou párů ponožek (z toho jedny s dírou), 216 funkceschopných zápalek v celkem 6 krabičkách a z 15 balíčků toaletního papíru. Pokud byste neměl na co psát svá hlášení, rád Vám jich několik poskytnu - ta hlášení se stejně k ničemu jinému nehodí.
Jó, a jestli mám auto? Pane doktore, nebuďte naivní! Vy jste do ordinace možná přijel autem, ale jestli ho ještě máte?! Jak si tím, při dnešní úrovni kriminality vůbec můžete být jistý? Radši se jděte podívat, jestli Vám ho ještě neukradli. A jak bych si tedy mohl být jistý já?
A jestli mám byt, na to si nějak nevzpomínám. Ostatně, bolí mne hlava, vždyť proto jsem za Vámi vlastně přišel. Nemluvě už o tom, že v poslední době nějak zapomínám...
To mi připomnělo, že jsem měl podíly ve spoustě firem. Tak třeba v Poldi Kladno, v Tatrovce a dokonce i v Investiční a poštovní bance. Ale teď si nějak nemůžu vzpomenout, co se s nimi stalo? Mám je ještě? A pokud ne, tak co jsem za ně dostal? Víte co, pane doktore, napište do svého hlášení, že spoustu svého majetku postrádám a že až někdo nahlásí, kdo ho ode mne má, tak teprve to budu řešit.
Tož, tak to je s mým majetkem. Děkuji Vám, že se o něj (na příkaz hloupého zákona) staráte a jsem s pozdravem, Váš
Alois Pacient
2.12.11
19.9.11
Ještě strašnější, než se zdálo
Do rukou se mi dostal návrh nového zákona o vysokých školách (verze z 9.9.2011). Je to tak strašná věc, že vůbec nemám slov.
Na veřejné vysoké školy se propříště bude pohlížet jako na korporace. Například, "veřejná vysoká škola bude oprávněna být členem právnických osob".
Pro ty, kdo to pokládají za docela rozumné, jeden ilustrační příklad:
Kdyby se, dejme tomu, CITIBANK rozhodla koupit Karlovu univerzitu, tak beze všeho může. Stačí, když "přesvědčí" příslušného úředníka. Jakmile se univerzita stane členem bankovního uskupení, může se přejmenovat třeba na Karlova CITIBANK Univerzita. Nebo na Univerzita CITIBANK. A podobně.
Ještě štěstí, že nic podobného nehrozí, protože MŠMT je vzorně neúplatné, tam se nic takového nemůže stát.
Na veřejné vysoké školy se propříště bude pohlížet jako na korporace. Například, "veřejná vysoká škola bude oprávněna být členem právnických osob".
Pro ty, kdo to pokládají za docela rozumné, jeden ilustrační příklad:
Kdyby se, dejme tomu, CITIBANK rozhodla koupit Karlovu univerzitu, tak beze všeho může. Stačí, když "přesvědčí" příslušného úředníka. Jakmile se univerzita stane členem bankovního uskupení, může se přejmenovat třeba na Karlova CITIBANK Univerzita. Nebo na Univerzita CITIBANK. A podobně.
Ještě štěstí, že nic podobného nehrozí, protože MŠMT je vzorně neúplatné, tam se nic takového nemůže stát.
22.8.11
Blbci, blbci!
Blbeček - pitomeček - blbeček - pitomeček.
Akorát tam vzadu, tam je výjimka - tam jsou dva blbečci vedle sebe.
Když tohle psali, jako by Smoljak se Svěrákem už znali naši dnešní vládu.
Obzvlášť povedené dílo našich vládních mudrců bylo zveřejněno dnes. Od roku 2013, důchodci už nebudou důchod dostávat poštou, ale dostanou zvláštní platební karty, na které si budou chodit vybírat do automatů.
A nebudou to jen tak obyčejné bankovní karty! Budou to karty skvělé, ministerské a budou mít jen jednu drobnou vadu - k ničemu jinému je použít nepůjde. (Technologická poznámka: k tomu, na co nejspíš myslíš ty, milý čtenáři, použít také nepůjdou. Jsou moc tvrdé.)
A ani důchodové automaty nebudou jen tak obyčejné automaty, ale automaty zvláštní, které nic jiného nebudou umět. Skvělá práce! A aby byly i dostatečně vzácné, tak jich v celé republice bude jen 1000.
Už to vidím, jak si babička z Horní Dolní jde pro důchod. Protože rušení všech možných autobusových a vlakových spojů je na denním pořádku, tak babička v úterý vyrazí, do ranečku si vedle pecnu chleba zabalí i důchodovou kartu, a dá se na pochod. Ve čtvrtek těsně po poledni dojde k nejbližšímu důchodomatu. Když bude mít štěstí, že ten zrovna bude fungovat, zasune kartu a zjistí, že na maličká písmenka na displeji nevidí. Tak zase vyjme kartu a bez peněz i bez naděje se vydá na třídenní cestu zpátky. A celou cestu bude šťastná, že její vnučka před volbami přemluvila dědka a přemluvila ji, bábu.
Celý karetní zazrak se děje údajně proto, aby se ušetřilo za složenky. Skvélá a geniální úvaha! Stát nebude muset platit poštovné a tím se ušetří! Blbečkům jaksi nedochází, že pošta stále ještě patří státu (nebo už ji Langr tajně zprivatizoval?!), a tedy že poštovné za poukázky stát jaksi platí sám sobě. Z jedné kapsy vyndá, do druhé vloží.
Nechci strašit, ale jestli ono to nakonec není jinak? Jestli třeba není cílem, vydat nějaké 2 až 3 miliardy (samozřejmě, že notně předražené) právě na nákup nesmyslné a nepotřebné technologie od kamarádíčků?!
Nakonec, příklad už tady je, OPENCARD. A jak ten se osvědčil! Kapsy si z něj zasvěcenci mastí ještě dnes.
Akorát tam vzadu, tam je výjimka - tam jsou dva blbečci vedle sebe.
Když tohle psali, jako by Smoljak se Svěrákem už znali naši dnešní vládu.
Obzvlášť povedené dílo našich vládních mudrců bylo zveřejněno dnes. Od roku 2013, důchodci už nebudou důchod dostávat poštou, ale dostanou zvláštní platební karty, na které si budou chodit vybírat do automatů.
A nebudou to jen tak obyčejné bankovní karty! Budou to karty skvělé, ministerské a budou mít jen jednu drobnou vadu - k ničemu jinému je použít nepůjde. (Technologická poznámka: k tomu, na co nejspíš myslíš ty, milý čtenáři, použít také nepůjdou. Jsou moc tvrdé.)
A ani důchodové automaty nebudou jen tak obyčejné automaty, ale automaty zvláštní, které nic jiného nebudou umět. Skvělá práce! A aby byly i dostatečně vzácné, tak jich v celé republice bude jen 1000.
Už to vidím, jak si babička z Horní Dolní jde pro důchod. Protože rušení všech možných autobusových a vlakových spojů je na denním pořádku, tak babička v úterý vyrazí, do ranečku si vedle pecnu chleba zabalí i důchodovou kartu, a dá se na pochod. Ve čtvrtek těsně po poledni dojde k nejbližšímu důchodomatu. Když bude mít štěstí, že ten zrovna bude fungovat, zasune kartu a zjistí, že na maličká písmenka na displeji nevidí. Tak zase vyjme kartu a bez peněz i bez naděje se vydá na třídenní cestu zpátky. A celou cestu bude šťastná, že její vnučka před volbami přemluvila dědka a přemluvila ji, bábu.
Celý karetní zazrak se děje údajně proto, aby se ušetřilo za složenky. Skvélá a geniální úvaha! Stát nebude muset platit poštovné a tím se ušetří! Blbečkům jaksi nedochází, že pošta stále ještě patří státu (nebo už ji Langr tajně zprivatizoval?!), a tedy že poštovné za poukázky stát jaksi platí sám sobě. Z jedné kapsy vyndá, do druhé vloží.
Nechci strašit, ale jestli ono to nakonec není jinak? Jestli třeba není cílem, vydat nějaké 2 až 3 miliardy (samozřejmě, že notně předražené) právě na nákup nesmyslné a nepotřebné technologie od kamarádíčků?!
Nakonec, příklad už tady je, OPENCARD. A jak ten se osvědčil! Kapsy si z něj zasvěcenci mastí ještě dnes.
22.5.11
Z Hradu rovnou za mříže...
Z Hradu rovnou za mříže,
jinak to být nemůže!
Jedna technicky nekvalitní, ale jinak roztomilá fotka ze sobotní demonstrace Odborů 21.5.2011.
9.5.11
Vysokoškolská reforma expres
Adam Votruba pro Britské listy
Celkem malou pozornost si vysloužil nedávno připravený záměr na změnu školských zákonů. Je to s podivem, neboť v míře ambicí si nezadá s jinými diskutovanými reformami.
Pokud se zaměříme např. jen na plánované změny ve vysokoškolském zákoně, zjistíme, že rychle připravovaná reforma má závažné nedostatky, pro něž si vysloužila kritiku ze strany univerzitních pedagogů. Není divu, jejím leitmotivem je totiž zjevná tendence omezit nezávislost vysokých škol.
Univerzita Karlova vypracovala připomínky k předloženém návrhu, v nichž de facto návrh odmítá jako takový, nepovažujíc ho ani za solidní základ pro věcnou diskuzi o potřebných změnách.
Univerzita kritizuje to, že nové vymezení akademické samosprávy neodpovídá základnímu principu, podle nějž orgány veřejné moci zasahují do jejich působnosti pouze v případech a způsobem stanovených zákonem. V návrhu je obsaženo umenšení role rektora i akademického senátu. Není napříště zaručeno, že akademický senát nesmí v zákonem vymezených případech rozhodnout proti kvalifikovanému nesouhlasu studentů.
Univerzita odmítá představu, že z dosavadních vysokoškolských titulů mají být napříště funkční místa, o jejichž obsazení se má rozhodovat prostřednictvím výběrového řízení. Podle dokumentu by to znamenalo "degradaci a nekontrolovatelnou divergenci významu těchto titulů". V neposlední řadě je kritizováno i to, že zákon upouští od explicitního požadavku na složení maturitní zkoušky u uchazeče o vysokoškolské studium.
Představitelům Univerzity vadí i to, že časový harmonogram neposkytuje prostor pro diskuzi a jakékoliv hlubší změny v předloženém návrhu.
Příprava nového zákona působí skutečně zvláštním dojmem. Časový plán k přijetí zákona vzbuzuje podezření, že hlavním důvodem spěchu je snaha, aby se proti zákonu nestihl zformovat účinný odpor.
Samotný jeho obsah pak může působit jako pokus o vytunelování akademického prostředí politikou. Jak jinak si totiž vysvětlit záměr, že tituly jako profesor nebo docent nemají být napříště vázány na určitý akademický proces, ale mají být získány na základě konkurzu? K získání docentury či profesury přitom nemusí mít dotyčný uchazeč ani doktorát, což je nyní základním požadavkem. Vzhledem k tomu, že vysokoškolský student nemusí mít zase ukončenou maturitu, budí to dojem, jako by jedním ze stěžejních cílů reformy bylo to, aby se lidi s vlivnými konexemi mohli propracovat k vědeckým hodnostem s expresní rychlostí.
K pochopení širších souvislostí je třeba dodat, že akademické prostředí je jednou z mála veřejných služeb, která si udržela nezávislost na politice. Ve státní správě a v organizacích zřizovaných státem to funguje běžně tak, že vysoké posty jsou chápány jako "pašalíky" pro politické přátele. Neoficiální zlaté pravidlo státního sektoru zní: Ředitelem organizace se nikdy nesmí stát člověk, který zde pracoval, ale vždy někdo zvenčí. Kdyby náhodou předem vybraný "přítel politiků" nevyhrál konkurz na základě stanovených požadavků, je tu ještě pravidlo o tom, že zřizovatel (ministerstvo, kraj, obec) se nemusí řídit doporučeními konkurzní komise.
Co se tedy stane, když se vědecké hodnosti stanou funkcemi, do nichž se nyní teoreticky mohou dostat lidé, kteří v životě vědeckou práci nedělali? Nabízí se prostá odpověď: Tato místa se stanou kořistí politiků, odkladištěm zasloužilých, odměnou pro spřátelené atd. Jeden můj známý, který učí na vysoké škole, k tomu skepticky poznamenal, že cílem reformy je, aby to, co se dělo na právech v Plzni, bylo nyní normou.
Mohlo by to být až komicky dojemné, jakou námahu jsou politici ochotni podstoupit proto, aby získali vysokoškolské tituly bez větší námahy. Bohužel jde o tvrdou realitu, která v dlouhodobém horizontu může ohrozit celkovou úroveň české vědy a odborného vzdělání.
V České republice byl kdysi připraven zákon o státní službě, který měl odstínit státní správu od politiky. Cílem zákona bylo znemožnit politickou libovůli při jmenování lidí do určitých funkcí, odstínit tím tyto funkce od politických tlaků a tím i od tlaků korupčních. Jedním z prvních kroků Nečasovy vlády bylo to, že tento zákon, jehož platnost byla již dvakrát odložena, zrušila úplně. Stalo se tak dříve, než vůbec vstoupil v platnost, a nevzbudilo to téměř žádný zájem medií. Z novinářů na to opakovaně upozorňuje pouze Karel Hvížďala na ČRo6.
Nový zákon o vysokých školách jde podobným směrem jako zrušení zákona o státní službě. Slibuje lidem napojeným na politiku přístup k relativně lukrativním místům s velkým vlivem. Rozhodně však neslibuje zlepšení kvality vzdělání. Bohužel pod vlivem přemíry reformních návrhů a převládající ideologie o vždy nutných reformách, se velká část společnosti stává k dalším návrhům stále pasivnější. Děje se tak ve chvíli, kdy by byl potřebný spíše zájem občanů o věci veřejné, který by mohl držet politiky na uzdě a zabránit tak některým zjevným pochybením.
Celkem malou pozornost si vysloužil nedávno připravený záměr na změnu školských zákonů. Je to s podivem, neboť v míře ambicí si nezadá s jinými diskutovanými reformami.
Pokud se zaměříme např. jen na plánované změny ve vysokoškolském zákoně, zjistíme, že rychle připravovaná reforma má závažné nedostatky, pro něž si vysloužila kritiku ze strany univerzitních pedagogů. Není divu, jejím leitmotivem je totiž zjevná tendence omezit nezávislost vysokých škol.
Univerzita Karlova vypracovala připomínky k předloženém návrhu, v nichž de facto návrh odmítá jako takový, nepovažujíc ho ani za solidní základ pro věcnou diskuzi o potřebných změnách.
Univerzita kritizuje to, že nové vymezení akademické samosprávy neodpovídá základnímu principu, podle nějž orgány veřejné moci zasahují do jejich působnosti pouze v případech a způsobem stanovených zákonem. V návrhu je obsaženo umenšení role rektora i akademického senátu. Není napříště zaručeno, že akademický senát nesmí v zákonem vymezených případech rozhodnout proti kvalifikovanému nesouhlasu studentů.
Univerzita odmítá představu, že z dosavadních vysokoškolských titulů mají být napříště funkční místa, o jejichž obsazení se má rozhodovat prostřednictvím výběrového řízení. Podle dokumentu by to znamenalo "degradaci a nekontrolovatelnou divergenci významu těchto titulů". V neposlední řadě je kritizováno i to, že zákon upouští od explicitního požadavku na složení maturitní zkoušky u uchazeče o vysokoškolské studium.
Představitelům Univerzity vadí i to, že časový harmonogram neposkytuje prostor pro diskuzi a jakékoliv hlubší změny v předloženém návrhu.
Příprava nového zákona působí skutečně zvláštním dojmem. Časový plán k přijetí zákona vzbuzuje podezření, že hlavním důvodem spěchu je snaha, aby se proti zákonu nestihl zformovat účinný odpor.
Samotný jeho obsah pak může působit jako pokus o vytunelování akademického prostředí politikou. Jak jinak si totiž vysvětlit záměr, že tituly jako profesor nebo docent nemají být napříště vázány na určitý akademický proces, ale mají být získány na základě konkurzu? K získání docentury či profesury přitom nemusí mít dotyčný uchazeč ani doktorát, což je nyní základním požadavkem. Vzhledem k tomu, že vysokoškolský student nemusí mít zase ukončenou maturitu, budí to dojem, jako by jedním ze stěžejních cílů reformy bylo to, aby se lidi s vlivnými konexemi mohli propracovat k vědeckým hodnostem s expresní rychlostí.
K pochopení širších souvislostí je třeba dodat, že akademické prostředí je jednou z mála veřejných služeb, která si udržela nezávislost na politice. Ve státní správě a v organizacích zřizovaných státem to funguje běžně tak, že vysoké posty jsou chápány jako "pašalíky" pro politické přátele. Neoficiální zlaté pravidlo státního sektoru zní: Ředitelem organizace se nikdy nesmí stát člověk, který zde pracoval, ale vždy někdo zvenčí. Kdyby náhodou předem vybraný "přítel politiků" nevyhrál konkurz na základě stanovených požadavků, je tu ještě pravidlo o tom, že zřizovatel (ministerstvo, kraj, obec) se nemusí řídit doporučeními konkurzní komise.
Co se tedy stane, když se vědecké hodnosti stanou funkcemi, do nichž se nyní teoreticky mohou dostat lidé, kteří v životě vědeckou práci nedělali? Nabízí se prostá odpověď: Tato místa se stanou kořistí politiků, odkladištěm zasloužilých, odměnou pro spřátelené atd. Jeden můj známý, který učí na vysoké škole, k tomu skepticky poznamenal, že cílem reformy je, aby to, co se dělo na právech v Plzni, bylo nyní normou.
Mohlo by to být až komicky dojemné, jakou námahu jsou politici ochotni podstoupit proto, aby získali vysokoškolské tituly bez větší námahy. Bohužel jde o tvrdou realitu, která v dlouhodobém horizontu může ohrozit celkovou úroveň české vědy a odborného vzdělání.
V České republice byl kdysi připraven zákon o státní službě, který měl odstínit státní správu od politiky. Cílem zákona bylo znemožnit politickou libovůli při jmenování lidí do určitých funkcí, odstínit tím tyto funkce od politických tlaků a tím i od tlaků korupčních. Jedním z prvních kroků Nečasovy vlády bylo to, že tento zákon, jehož platnost byla již dvakrát odložena, zrušila úplně. Stalo se tak dříve, než vůbec vstoupil v platnost, a nevzbudilo to téměř žádný zájem medií. Z novinářů na to opakovaně upozorňuje pouze Karel Hvížďala na ČRo6.
Nový zákon o vysokých školách jde podobným směrem jako zrušení zákona o státní službě. Slibuje lidem napojeným na politiku přístup k relativně lukrativním místům s velkým vlivem. Rozhodně však neslibuje zlepšení kvality vzdělání. Bohužel pod vlivem přemíry reformních návrhů a převládající ideologie o vždy nutných reformách, se velká část společnosti stává k dalším návrhům stále pasivnější. Děje se tak ve chvíli, kdy by byl potřebný spíše zájem občanů o věci veřejné, který by mohl držet politiky na uzdě a zabránit tak některým zjevným pochybením.
8.5.11
Škola hrou (diletantů)
Někdo už to konečně říct musí: rovné příležitosti jsou blbost, protože všechny se děti nerodí se stejnými schopnostmi. To neznamená, že některé upřednostňuju a jiné zatracuju - to znamená, že každý by měl v životě dělat to, comu jde nejlíp. A tomu se musí přizpůsobit jeho vzdělání.
V restauraci chci, aby kuchař uměl vařit, od řidiče očekávám, že bude umět řídit. Jestli přitom mají maturitu nebo vysokou, mohlo by mi být skoro jedno - kdyby mě stát nenutil, abych za jejich (zbytečné) vzdělání platil.
Statisticky je inteligence dětí rozložena podle normální (Gaussovy) křivky, jejíž vrchol je na IQ=100. To současně znamená, že 50% dětí má inteligenci vyšší než 100 a 50% nižší než 100. Což je fakt, který nám naordinovala matka Příroda. Nemůže to změnit žádné stranické usnesení jakékoliv barvy, ani i kdyby se celé předsednictvo postavilo na hlavu a odráželo se ušima.
Jestliže si ministerstvo vytklo za cíl, že 80% dětí má mít maturitu (a dokonce se tím ti pitomci chlubí!), pak tím jinými slovy říká, že maturitu musí dostat každý od IQ=75 výše, protože jinak by to na těch 80% nevyšlo.
Podle tabulek, IQ=75 je inteligence na hranici debility a takový člověk je schopen úspěšně se vyučit, když se mu věnuje dostatečná péče.
Tedy:
(1) buď naše ministerstvo musí vynalézt geniální systém, jak za 4 roky připravit k maturitě i žáky s IQ=75, což pokud vím nikdy nikdo na světě neuměl.
(2) nebo ministerstvo musí sehnat dost peněz, aby slabší žáci s IQ pod 100 mohli studovat déle, dokud si tu látku neosvojí. Řekněme 6-8let.
(3) a nebo se úroveň znalostí potřebných k maturitě sníží tak, aby na maturitu dosáhli úplně všichni.
Prozatím se jde cestou 3. To, mimo jiné, znamená nekontrolovanou devalvaci vzdělání: dnešní maturanti nemají ani zlomek znalostí a schopností, které měli ti o generaci před nimi.
Jenže to, co jsem jako příklad popsala na maturitě, stejně platí i pro základní vzdělání. A co je nejhorší, na stejných principech se připravuje nový vysokoškolský zákon. To je tak strašný paskvil, že doslova zničí celé vysoké školství.
Uvedu jen dva příklady, na jeho podrobnější prostudování jsem zatím neměla sílu ani žaludek.
Bakalář za 2 roky. Vysokoškolské studium je drahé. Proto byl nejprve "vynalezen" bakalář, aby nebylo potřeba všechny vysokoškoláky držet na studiích 5 nebo 6let. Velké většiny z nich se tedy zbavíme už po 3 letech studia a aby jim to nebylo líto, zákonem jsme stanovili, že bakalářské (tedy 3-leté) studium je dostatečně vysokoškolské. Ale teď nám to ještě pořád připadá moc drahé, a tak jim to zkrátíme na 2 roky. Průkopníkem v této cestě se zřejmě stane právnická fakulta v Plzni, která umí vyrobit doktora už za 6 týdnů!
Magister z praxe. To nakonec není nic nového, dělnické kádry tady byly už v padesátých létech! Takže namísto studia, bude možné budoucímu "rozhodnutím strany magistrovi" uznat praxi. Už to vidím, jak čičmunda, který 5 let přicmrdoval jako poslíček v kanceláři burzovního makléře, získá od něj příslušné potvrzení (možná s přáním, aby už byl pryč!) - a vzápětí se jako novopečený inženýr stane ředitelem banky. Bude-li mít stranickou knížku té správné barvy, pochopitelně.
Kdo chcete, aby vás v nemocnici operoval pilný diletant, který své vzdělání získal 5 lety zaříkáváním patogenních zón, podporujte nový vysokoškolský zákon! Kdo chcete jezdit výtahy, které projektoval inženýr vzdělaný 5 roky dozoru nad kopáčskou partou, podporujte ho též!
V restauraci chci, aby kuchař uměl vařit, od řidiče očekávám, že bude umět řídit. Jestli přitom mají maturitu nebo vysokou, mohlo by mi být skoro jedno - kdyby mě stát nenutil, abych za jejich (zbytečné) vzdělání platil.
Statisticky je inteligence dětí rozložena podle normální (Gaussovy) křivky, jejíž vrchol je na IQ=100. To současně znamená, že 50% dětí má inteligenci vyšší než 100 a 50% nižší než 100. Což je fakt, který nám naordinovala matka Příroda. Nemůže to změnit žádné stranické usnesení jakékoliv barvy, ani i kdyby se celé předsednictvo postavilo na hlavu a odráželo se ušima.
Jestliže si ministerstvo vytklo za cíl, že 80% dětí má mít maturitu (a dokonce se tím ti pitomci chlubí!), pak tím jinými slovy říká, že maturitu musí dostat každý od IQ=75 výše, protože jinak by to na těch 80% nevyšlo.
Podle tabulek, IQ=75 je inteligence na hranici debility a takový člověk je schopen úspěšně se vyučit, když se mu věnuje dostatečná péče.
Tedy:
(1) buď naše ministerstvo musí vynalézt geniální systém, jak za 4 roky připravit k maturitě i žáky s IQ=75, což pokud vím nikdy nikdo na světě neuměl.
(2) nebo ministerstvo musí sehnat dost peněz, aby slabší žáci s IQ pod 100 mohli studovat déle, dokud si tu látku neosvojí. Řekněme 6-8let.
(3) a nebo se úroveň znalostí potřebných k maturitě sníží tak, aby na maturitu dosáhli úplně všichni.
Prozatím se jde cestou 3. To, mimo jiné, znamená nekontrolovanou devalvaci vzdělání: dnešní maturanti nemají ani zlomek znalostí a schopností, které měli ti o generaci před nimi.
Jenže to, co jsem jako příklad popsala na maturitě, stejně platí i pro základní vzdělání. A co je nejhorší, na stejných principech se připravuje nový vysokoškolský zákon. To je tak strašný paskvil, že doslova zničí celé vysoké školství.
Uvedu jen dva příklady, na jeho podrobnější prostudování jsem zatím neměla sílu ani žaludek.
Bakalář za 2 roky. Vysokoškolské studium je drahé. Proto byl nejprve "vynalezen" bakalář, aby nebylo potřeba všechny vysokoškoláky držet na studiích 5 nebo 6let. Velké většiny z nich se tedy zbavíme už po 3 letech studia a aby jim to nebylo líto, zákonem jsme stanovili, že bakalářské (tedy 3-leté) studium je dostatečně vysokoškolské. Ale teď nám to ještě pořád připadá moc drahé, a tak jim to zkrátíme na 2 roky. Průkopníkem v této cestě se zřejmě stane právnická fakulta v Plzni, která umí vyrobit doktora už za 6 týdnů!
Magister z praxe. To nakonec není nic nového, dělnické kádry tady byly už v padesátých létech! Takže namísto studia, bude možné budoucímu "rozhodnutím strany magistrovi" uznat praxi. Už to vidím, jak čičmunda, který 5 let přicmrdoval jako poslíček v kanceláři burzovního makléře, získá od něj příslušné potvrzení (možná s přáním, aby už byl pryč!) - a vzápětí se jako novopečený inženýr stane ředitelem banky. Bude-li mít stranickou knížku té správné barvy, pochopitelně.
Kdo chcete, aby vás v nemocnici operoval pilný diletant, který své vzdělání získal 5 lety zaříkáváním patogenních zón, podporujte nový vysokoškolský zákon! Kdo chcete jezdit výtahy, které projektoval inženýr vzdělaný 5 roky dozoru nad kopáčskou partou, podporujte ho též!
22.3.11
Kdo lže, ten krade...
... a bude viset!
Zvlášť když to je válečný vrah http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=694751
Zvlášť když to je válečný vrah http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=694751
20.3.11
Libye?
Západní státy se rozhodly humanitárně bombardovat Libyi.
Nikdo neví proč, nikdo nezná pravý cíl.
Nepomohlo, že "Šílený pes východu" jednostranně vyhlásil a dodržel příměří.
Marnost nad marnost a vše je marnost.
A naše veřejnost mlčí!
Pro jistotu, aby se náhodou neozvaly nějaké nesouhlasné hlasy, je na Aktuálně zablokovaná diskuse. Řeší se naprosto zásadní témata, jako "Havel opustil nemocnici, na premiéru svého filmu půjde" (Novinky, dnes v 10:50).
A v Libyi zatím umírají lidé.
Nikdo neví proč, nikdo nezná pravý cíl.
Marnost nad marnost a vše je marnost.
Vždyť krev na rukou máme i my!
Nikdo neví proč, nikdo nezná pravý cíl.
Nepomohlo, že "Šílený pes východu" jednostranně vyhlásil a dodržel příměří.
Marnost nad marnost a vše je marnost.
A naše veřejnost mlčí!
Pro jistotu, aby se náhodou neozvaly nějaké nesouhlasné hlasy, je na Aktuálně zablokovaná diskuse. Řeší se naprosto zásadní témata, jako "Havel opustil nemocnici, na premiéru svého filmu půjde" (Novinky, dnes v 10:50).
A v Libyi zatím umírají lidé.
Nikdo neví proč, nikdo nezná pravý cíl.
Marnost nad marnost a vše je marnost.
Vždyť krev na rukou máme i my!
13.3.11
Úcta k právu
Poslance Křečka moc nemusím, ale dneska se povedl:
Úcta k právu se vytrácí tam, kde se právo používá výběrově a jen občas, kde je stát representován komickou vládou měnící svá rozhodnutí hodinu po hodině. A až se zase budeme příště něčemu divit, vzpomeňme si na vojáka přeskakujícího turniket v ČT. Měl dávno skákat jinde, jinak a jinam…
(z jeho blogu na Aktuálně)
Úcta k právu se vytrácí tam, kde se právo používá výběrově a jen občas, kde je stát representován komickou vládou měnící svá rozhodnutí hodinu po hodině. A až se zase budeme příště něčemu divit, vzpomeňme si na vojáka přeskakujícího turniket v ČT. Měl dávno skákat jinde, jinak a jinam…
(z jeho blogu na Aktuálně)
9.3.11
Děkujeme, neplatíme!
Situace v české společnosti i v české ekonomice se začíná stávat neudržitelnou. Pokud nechceme jít po trase Řecko-Libye-Somálsko, hodně rychle musíme najít odpovědi na dvě otázky: Co vlastně chceme? a Jak toho chceme dosáhnout?
Pokud jde o to, co přesně chceme, jak zformulovat své cíle - to vůbec není jednoduché. Většina národa se asi shodne na tom, co NECHCEME. Nechceme současný stav a nechceme směr, kterým se to vyvíjí. Ale co chceme? Přiznám se, že zformulovat to neumím a velmi bych přivítal, kdyby mne někdo ve smysluplné diskusi poučil.
Jak svých cílů dosáhnout (až nějaké budeme mít), je jasnější. Aspoň podle mne.
Základem celé krize jsou peníze: nikoliv peníze jako takové, ale to, že je vláda i celá společnost staví na první místo nad všechny hodnoty – nad lidskost, nad čest i morálku. Že staví, o tom se nemusíme přesvědčovat. Peníze proto taky jsou tím nejcitlivějším místem, kde vládu můžeme zasáhnout.
Podobně jako je tomu u průběžného financování důchodů, i peníze vybrané z daní ekonomikou jen protékají. Už v okamžiku, kdy své daně posíláme na účet berňáku, Nejlepší Ekonom Kalousek už dávno ví, co s nimi udělá. Vlastně ještě mnohem dřív: co s penězi udělá, to ví dokonce ještě dřív, než se od své účetní dovíte, kolik máte zaplatit!
Co by se asi stalo, kdybychom daně přestali platit? Pozor, nemluvím o případu, že by někdo odmítl podat daňové přiznání! Nepodat daňové přiznání, to je trestný čin, to smějí jen Kožení a Klausové a jim na roveň postavení. My ostatní si to dovolit nemůžeme a nechceme a já se ani neodvažuji někoho k tomu navádět.
Jsou totiž dvě úplně rozdílné věci: daně zaplatit řádně a včas – a nebo s nimi dělat obstrukce. Každopádně je to tak, že kdyby se výběr daní o měsíc či dva zpozdil, vládě by to způsobilo nemalé vrásky. Možná dokonce větší, než kdyby všichni lékaři odešli do zahraničí: to, že nešťastní a nemocní lidé budou trpět, to je vládě fuk. Zatímco kdyby se zastavil penězovod do stranických pokladen, to by panečku byl problém!
První příležitost k akci „děkujeme, neplatíme!“ budeme mít teď, v březnu. Málokomu z nás, běžných poplatníků, kteří přiznáváme nějakou tu tisícovku daní, stálo by za to brát si daňového poradce. Ale proč vlastně ne? Samotný fakt, že si vezmu daňového poradce znamená, že daňové přiznání podávám až na konci června. A to už nemluvím o tom, že daňoví poradci se ve své práci vesměs vyznají, a tak mám zkušenost, že mi poradce většinou na daních uspoří víc, než sám fakturuje.
Druhou příležitostí je – neplatit. Stát samozřejmě pamatuje na nešťastníky, kteří se z nějakého důvodu opozdili s placením. Tučné penále je nemine. Jenže co to pojmout nikoliv jako penále, ale jako investici do své lepší budoucnosti? Bráno odhadem: vláda těžko přežije, kdyby se výběr daní zastavil na čtvrt roku. Moc se v tom nevyznám (mám na to daňového poradce), ale mám dojem, že za nezaplacení daně ve lhůtě je sankce ve výši „repo sazby p.a.“ zvýšené o 14 procentních bodů. To je v současné době to je 0,75% + 14% = 14,75% ročně. Za čtvrt roku tedy necelých 3,7%. Netvrdím že to je málo, ale myslím si, že to je „investice do budoucnosti“, kterou běžný podnikatel přežije.
Vláda ji nepřežije.
Pokud jde o to, co přesně chceme, jak zformulovat své cíle - to vůbec není jednoduché. Většina národa se asi shodne na tom, co NECHCEME. Nechceme současný stav a nechceme směr, kterým se to vyvíjí. Ale co chceme? Přiznám se, že zformulovat to neumím a velmi bych přivítal, kdyby mne někdo ve smysluplné diskusi poučil.
Jak svých cílů dosáhnout (až nějaké budeme mít), je jasnější. Aspoň podle mne.
Základem celé krize jsou peníze: nikoliv peníze jako takové, ale to, že je vláda i celá společnost staví na první místo nad všechny hodnoty – nad lidskost, nad čest i morálku. Že staví, o tom se nemusíme přesvědčovat. Peníze proto taky jsou tím nejcitlivějším místem, kde vládu můžeme zasáhnout.
Podobně jako je tomu u průběžného financování důchodů, i peníze vybrané z daní ekonomikou jen protékají. Už v okamžiku, kdy své daně posíláme na účet berňáku, Nejlepší Ekonom Kalousek už dávno ví, co s nimi udělá. Vlastně ještě mnohem dřív: co s penězi udělá, to ví dokonce ještě dřív, než se od své účetní dovíte, kolik máte zaplatit!
Co by se asi stalo, kdybychom daně přestali platit? Pozor, nemluvím o případu, že by někdo odmítl podat daňové přiznání! Nepodat daňové přiznání, to je trestný čin, to smějí jen Kožení a Klausové a jim na roveň postavení. My ostatní si to dovolit nemůžeme a nechceme a já se ani neodvažuji někoho k tomu navádět.
Jsou totiž dvě úplně rozdílné věci: daně zaplatit řádně a včas – a nebo s nimi dělat obstrukce. Každopádně je to tak, že kdyby se výběr daní o měsíc či dva zpozdil, vládě by to způsobilo nemalé vrásky. Možná dokonce větší, než kdyby všichni lékaři odešli do zahraničí: to, že nešťastní a nemocní lidé budou trpět, to je vládě fuk. Zatímco kdyby se zastavil penězovod do stranických pokladen, to by panečku byl problém!
První příležitost k akci „děkujeme, neplatíme!“ budeme mít teď, v březnu. Málokomu z nás, běžných poplatníků, kteří přiznáváme nějakou tu tisícovku daní, stálo by za to brát si daňového poradce. Ale proč vlastně ne? Samotný fakt, že si vezmu daňového poradce znamená, že daňové přiznání podávám až na konci června. A to už nemluvím o tom, že daňoví poradci se ve své práci vesměs vyznají, a tak mám zkušenost, že mi poradce většinou na daních uspoří víc, než sám fakturuje.
Druhou příležitostí je – neplatit. Stát samozřejmě pamatuje na nešťastníky, kteří se z nějakého důvodu opozdili s placením. Tučné penále je nemine. Jenže co to pojmout nikoliv jako penále, ale jako investici do své lepší budoucnosti? Bráno odhadem: vláda těžko přežije, kdyby se výběr daní zastavil na čtvrt roku. Moc se v tom nevyznám (mám na to daňového poradce), ale mám dojem, že za nezaplacení daně ve lhůtě je sankce ve výši „repo sazby p.a.“ zvýšené o 14 procentních bodů. To je v současné době to je 0,75% + 14% = 14,75% ročně. Za čtvrt roku tedy necelých 3,7%. Netvrdím že to je málo, ale myslím si, že to je „investice do budoucnosti“, kterou běžný podnikatel přežije.
Vláda ji nepřežije.
Lékaři - náš vzor?
Zajímavým vzorem a poučením (v kladném i záporném smyslu) pro nás může být nedávná revolta lékařů.
Pozitivně hodnotím, že se vůbec dokázali domluvit a vzepřít. Že prokázali odvahu a kolegialitu, což už se v českých zemích moc nevidí. Za nejdůležitější výsledek pokládám, že prokázali, že to jde! Že když se spojí dostatečná masa dostatečně vlivných a dostatečně nasraných lidí, tak i tak dementní vláda, jako je ta naše, musí s nimi nakonec jednat.
Za negativní pokládám především to, že si pálili prsty za zájmy někoho jiného, kdo tiše z pozadí tahal za nitky. A kdo nakonec časem slízne všechnu smetanu. Ale to už je jiný příběh.
Jinak praktické výsledky jejich činu jsou spíše smutné. Získali slíbených 1,5 miliardy, což je zhruba stejná částka, jakou nás ročně stojí úplně zbytečný Senát. Je to necelé jedno procento (!) toho, co ze státního rozpočtu nakradou různé korupční mafie. Je to zhruba 10% toho, co nás ročně stojí úplně zbytečné Gripeny. O válečných dobrodružstvích (možná bych měl spíše napsat zločinech) v Srbsku, Afghánistánu, Iráku atd. vůbec nemluvě.
Jestli lékaři ty peníze vůbec získají, když jim je vláda obratem zase z kapsy vytáhne, je vlastně otázka. Ale přesto může být případ lékařů inspirací i poučením. Jednak svou akci založili na naprosto legálních základech. Z toho plyne, že i my ostatní můžeme využít nepřehlednosti té bramboračky, nazývané "legislativní systém", a citelně na vládu zaútočit za pomoci jejích vlastních zbraní, nedomyšlených zákonů.
Poučné zase musí být, jak jednání dopadla. Hlavní příčina je, aspoň podle mého, v nezvládnutém vyjednávání. Přestože zpočátku byly cíle lékařů jasně formulované (chceme X peněz a chceme, aby nikdo z revoltujících nebyl propuštěn), nakonec se z obou požadavků muselo slevit. Po pravdě, asi to ani jinak dopadnout nemohlo. Vláda nepochybně disponuje prostředky, jak kteréhokoliv mluvčího rebelů donutit k poslušnosti, i kdyby se nám ty prostředky sebevíc eklovaly. Vládě se neekluje nic.
Stačí si vzpomenout na dodnes nevyšetřené nehody. Třeba na tu, jak bývalý šéf Škodovky v plné rychlosti najel do neoznačeného kamionu, který se hned za nepřehlednou zatáčkou otáčel – a jehož řidič se nikdy nenašel. Nebo na spoustu nepohodlných podnikatelů, kteří za záhadných okolností zmizeli a už je nikdo nikdy neviděl… Zkrátka, každý vyjednávač, i kdyby byl sebeodolnější a sebetvrdší, má svou mez, za kterou nepůjde. Dokud jde jen o peníze, statečných se pár najde. Ale v okamžiku, kdy by měli začít hazardovat se životem a zdravím své rodiny, svých blízkých – to si rozmyslí skoro každý.
Poučení, které z toho vyplývá, je jednoduché: celá akce se musí postavit tak, aby neexistovali žádní vyjednávači. Aby vláda neměla partnera, kterého by – výhodami či násilím – mohla „přesvědčit“. Ještě jinak řečeno, aby se každý z 10 miliónů občanů, skryt za svou anonymitou, mohl svobodně rozhodnout, jestli už „své sankce proti vládě“ odvolá, a nebo ještě ne.
Vizi, jak to udělat, popíšu v jiném článku.
Pozitivně hodnotím, že se vůbec dokázali domluvit a vzepřít. Že prokázali odvahu a kolegialitu, což už se v českých zemích moc nevidí. Za nejdůležitější výsledek pokládám, že prokázali, že to jde! Že když se spojí dostatečná masa dostatečně vlivných a dostatečně nasraných lidí, tak i tak dementní vláda, jako je ta naše, musí s nimi nakonec jednat.
Za negativní pokládám především to, že si pálili prsty za zájmy někoho jiného, kdo tiše z pozadí tahal za nitky. A kdo nakonec časem slízne všechnu smetanu. Ale to už je jiný příběh.
Jinak praktické výsledky jejich činu jsou spíše smutné. Získali slíbených 1,5 miliardy, což je zhruba stejná částka, jakou nás ročně stojí úplně zbytečný Senát. Je to necelé jedno procento (!) toho, co ze státního rozpočtu nakradou různé korupční mafie. Je to zhruba 10% toho, co nás ročně stojí úplně zbytečné Gripeny. O válečných dobrodružstvích (možná bych měl spíše napsat zločinech) v Srbsku, Afghánistánu, Iráku atd. vůbec nemluvě.
Jestli lékaři ty peníze vůbec získají, když jim je vláda obratem zase z kapsy vytáhne, je vlastně otázka. Ale přesto může být případ lékařů inspirací i poučením. Jednak svou akci založili na naprosto legálních základech. Z toho plyne, že i my ostatní můžeme využít nepřehlednosti té bramboračky, nazývané "legislativní systém", a citelně na vládu zaútočit za pomoci jejích vlastních zbraní, nedomyšlených zákonů.
Poučné zase musí být, jak jednání dopadla. Hlavní příčina je, aspoň podle mého, v nezvládnutém vyjednávání. Přestože zpočátku byly cíle lékařů jasně formulované (chceme X peněz a chceme, aby nikdo z revoltujících nebyl propuštěn), nakonec se z obou požadavků muselo slevit. Po pravdě, asi to ani jinak dopadnout nemohlo. Vláda nepochybně disponuje prostředky, jak kteréhokoliv mluvčího rebelů donutit k poslušnosti, i kdyby se nám ty prostředky sebevíc eklovaly. Vládě se neekluje nic.
Stačí si vzpomenout na dodnes nevyšetřené nehody. Třeba na tu, jak bývalý šéf Škodovky v plné rychlosti najel do neoznačeného kamionu, který se hned za nepřehlednou zatáčkou otáčel – a jehož řidič se nikdy nenašel. Nebo na spoustu nepohodlných podnikatelů, kteří za záhadných okolností zmizeli a už je nikdo nikdy neviděl… Zkrátka, každý vyjednávač, i kdyby byl sebeodolnější a sebetvrdší, má svou mez, za kterou nepůjde. Dokud jde jen o peníze, statečných se pár najde. Ale v okamžiku, kdy by měli začít hazardovat se životem a zdravím své rodiny, svých blízkých – to si rozmyslí skoro každý.
Poučení, které z toho vyplývá, je jednoduché: celá akce se musí postavit tak, aby neexistovali žádní vyjednávači. Aby vláda neměla partnera, kterého by – výhodami či násilím – mohla „přesvědčit“. Ještě jinak řečeno, aby se každý z 10 miliónů občanů, skryt za svou anonymitou, mohl svobodně rozhodnout, jestli už „své sankce proti vládě“ odvolá, a nebo ještě ne.
Vizi, jak to udělat, popíšu v jiném článku.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)