Normální je nelhat

V pondělí odpoledne v Praze proběhla manifestace proti umístění americké raketové základny na našem území a další byla vyhlášena na 21. srpen v 17:30.

Bez ohledu na to, zda se základnou souhlasíte nebo nesouhlasíte, jedná se o otázku nesmírně důležitou. V nedaleké budoucnosti to dokonce může být, doslova, otázka života či smrti.

Vedle demonstrantů se akce zúčastnilo také značné množství novinářů, fotografů (možná i policejních) a filmařů. Proto mne velmi zaujalo, proč ani jedné z celostátních televizních stanic nestálo za to, aby o události informovala.

Nejdřív jsem si naivně myslel, že v záplavě hodnotných a důležitých informací, které na nás naše vyvážené televizní zpravodajství chrlí, prostě na takovou prkotinu, jako je riziko atomového bombardování Olomouce s širokým okolím (případně též Prahy s ještě širším okolím) prostě není prostor. Například televize Prima přišla se zásadní aktualitou, že na mnoha místech ČR už dvacet let stojí nedostavěné budovy. Ještě důležitější zprávou, totiž informaci o krádeži 6500 golfových míčků, nás ohromila Česká televize a posléze i televize Nova. Líbil se mi (slovy klasika) ten optimismus těch redakcí, které předpokládají, že co divák, to blbec.

Jenže pak začal vrtat červíček pochybností. Ač už si nečiním zbytečné iluze, to ticho kolem demonstrace mi ve srovnání s přítomným davem reportérů připadlo přece jen trochu nápadné.
A tak jsem zapátral po internetu a ke svému zděšení jsem se nakonec dověděl, co naši televizní reportéři už asi vědí dávno. Totiž to, že nějaké demonstrace a pochody proti raketovým základnám nejen u nás, ale i v Polsku, opravdu jsou naprosto nedůležité a nezajímavé. Jednoduše proto, že smlouvy o umístění amerických raketových základen u nás i v Polsku už jsou podepsané. Konkrétně americký server All Headlines News to uvedl už 9. srpna v článku http://www.allheadlinenews.com/articles/7004488696. Podle něj Cyril Svoboda podepsanou dohodu komentoval s tím, že "Demokratický svět má právo bránit se proti možnému agresorovi a Evropa bude bezpečná jedině při úzké spolupráci s Washingtonem. To je realita a ne nějaký naivní proamerikanizmus."

Realita ovšem je taková, že ještě o čtyři dny později, v neděli 13. srpna v poledne v pořadu Václava Moravce, ujišťoval Cyril Svoboda národ, že o případných smlouvách týkajících se raketových základen se teprve bude rozhodovat. Nelze jinak, zde existují pouze dvě možnosti:

1. buď je informace serveru All Headlines News nepravdivá, tedy server si ji, včetně citace ministra Svobody, vymyslel. Také je možné, že si cizí zprávu jen dostatečně neprověřil, ale z hlediska výsledku to je jedno. V obou případech by to znamenalo, že novináři, a to nejen čeští, jsou ještě mnohem větší hnůj a póvl, než za jaký je svého času prohlásil Miloš Zeman.
2. nebo je informace serveru All Headlines News pravdivá. Ale pak nás milostivý Bůh ochraňuj před věřícími, jako je Cyril Svoboda, a před jejich proklamovaným normální je nelhat. Protože čtyři dny po skutečném podpisu ostudné a osudné smlouvy veřejně lhát v takhle vážné věci, to není jen obyčejné lhaní. Neumím si představit nic, co by víc naplňovalo pojem vlastizrada. O nás, bez nás, proti nám.

O ovečce

Babičky nám vyprávěly bajku o malé ovečce. Malou ovečku jednou napadlo, že vyzkoší, co se stane, když zavolá o pomoc. "Pomoc, vlci!" zavolala a hned se k ní seběhla maminka, tatínek i celé stádo, aby ji ochránili. Malé ovečce se to moc líbilo, a tak to zkoušela stále a znovu. Když ji za týden napadli vlci, na pomoc jí nepřišel nikdo. Všichni si mysleli, že si zase dělá legraci.

Hospodářské noviny 10. dubna přinesly článek Michala Horáčka "O hanbě toho, který špatně smýšlí". Podivuje se, že když politik Vlastimil Tlustý vylovil z vody topícího se psa, nikdo mu to neuvěřil. Poměrem 409:8 byli lidé přesvědčeni, že politik zase lže.

Překvapuje mne, že Michala Horáčka to překvapuje.

Milý český telecome

Milý český telecome,

už dlouho mě štve, jak se mnou jako se zákazníkem zacházíš a jak se mi pod různými záminkami snažíš zdražit telefonování. Dlouho jsem to byl ochoten přetrpět. Pro svou práci potřebuji, aby mne v seznamu dokázali najít i úplně cizí lidé, a tak jsem, se skřípěním zubů, platil víc a víc.
Každý pohár jednou přeteče a ten tvůj, milý český telecome, přetekl s dnešním zdražením.

Tvůj mluvčí nám asi vysvětlí, že vlastně o žádné zdražení nejde, protože meziměstské hovory a také hovory na Aljašku a dokonce i na souostroví Svatý Kryštof a Nevis budou levnější, takže na tom vlastně vyděláme. Já na to ale odpovídám, že mne vůbec nezajímá, co stojí telefonáty do exotické ciziny. Nikdy jsem tam netelefonoval a asi ani nikdy telefonovat nebudu, proto se mne to nijak netýká. Pokud ti, milý český telecome, zlevnění meziměstských a mezinárodních hovorů nahrne spousty zákazníků, je to naprosto v pořádku. Je jen a jen tvoje věc, jestli tomu věříš. Ale pokud se domníváš, že tví zákazníci jsou nemyslící hlupáci, pak se obávám, že asi budeš zklamán.

Tvůj mluvčí nám asi vysvětlí, že vlastně o žádné zdražení nejde, protože dostaneme další volné minuty navíc, a tak na tom vlastně vyděláme. Já na to ale odpovídám, že mne volné minuty vůbec nezajímají. Už teď jich neprotelefonuju ani polovinu a kdybys mi přidal ještě volnou hodinu, nic se na tom nezmění. Nemám komu a proč volat. Pravda, před několika lety jsme po volných minutách toužili, potřebovali jsme je na modemové připojení k internetu. Jenže tenkrát jsi se na nás, milý český telecome, vykašlal. Za to můžeš teď třikrát hádat, co se ti dnes na tvoje volné minuty.

Tvůj mluvčí se nám asi bude snažit vysvětlit ještě ledacos. Tedy, vlastně ne, už ne nám. Protože mne se to už nebude týkat. Já beru nůžky a ---

Poslankyně Jana Bobošíková a korupce

Měl jsem příležitost osobně se v lednu 2006 setkat s europoslankyní Janou Bobošíkovou.

Tématem našeho rozhovoru byly podivné praktiky pražského Magistrátu při rozdělování asi tak 250 miliónů korun z evropských fondů. Doložil jsem paní poslankyni písemný materiál, který svědčí o poněkud nejasných okolnostech rozhodování kolem ESF. Konec konců, něco z toho bylo publikováno i zde http://pupik.blogspot.com/2005/11/praga-caput-regni.html .

Paní poslankyně na mne působila dojmem moudré, cílevědomé a razantní ženy. Podklady si založila do červených desek, na které vlastnoručně nadepsala nadpis "KORUPCE". Energicky mne ujistila, že toto je záležitost, která se opravdu, ale utčitě musí vyřešit. Že je čas, aby si na ty podivné praktiky někdo posvítil a že je rozhodně lépe udělat to doma, pod vlastní pokličkou, než vytahovat špinavé prádlo před evropskou protikorupční komisi.

A při tom zůstalo. Když se 14 dní nic nedělo, záležitost jsem jemně zaurgoval. Od paní asistentky, jemné a vzdělané to ženy, se mi dostalo ujištění o nehynoucích zásluhách a doporučení, abych urgoval co 14 dní. Párkrát jsem to ještě udělal, výsledek stejný.

Od té doby už českou kotlinou proteklo mnoho vody a nemálo miliónů bylo rozkradeno. Paní poslankyně tuto neděli vystoupí v talkshow známého rozhlasového a televizního moderátora. Předtím přijala pozvání do Mělníka, navštívila radnici, zahradnickou školu a místní podnikatele. Také se zúčastnila vernisáže výstavy českého designu v Design centru v Bruselu.

Voda dál protéká českou kotlinou. Košile je bližší než kabát. Volby na krku.

Čím hůř, tím líp!

Statistická ročenka, to je někdy velice zajímavé čtení.

Při podrobnějším studiu člověk občas zjistí velice zajímavé zákonitosti. Například, že čím je v některém oboru víc a hroznějších průšvihů, tím tam jsou větší platy!

Nevěříte? Stačí se podívat na oficiální údaje Českého statistického úřadu, třeba na stránky
http://www.czso.cz/csu/edicniplan.nsf/t/2400222038/$File/10A04.xls

Tak schválně: kde jsou a v minulosti byly největší průšvihy?
Bankovnictví se zpronevěřenými 640 miliardami je s přehledem na prvním místě.
Na prvním místě je také v platech: průměrný (!) plat 35.426 Kč (včetně vrátných a ulkízeček) hovoří jasně.

Nikdo asi nepochybuje, že to, co nám energetické společnosti dělají neustálým zvyšováním cen plynu a energie, je podlost a surovost.
Tomu odpovídají i platy: 22.628 Kč na skvělém druhém místě.

Třetí největší nemravnosti se páchají v oboru hornictví. Ostatně, je to tradice už prvorepublikovýchy uhlobaronů. Že ta tradice kvete dodnes, o tom může vyprávět například poslanec Vojíř. A až bude vyprávět, může zároveň také vysvětlit, jak přišel k majoritnímu podílu akcií v Mostecké uhelné a.s.
Ale abych neodbíhal od tématu: Na čestném třetím místě jsou platy v těžebním průmyslu, 21.152 Kč.

Nevím, jak se to mohlo stát. Veřejná správa, obrana a povinné sociální zabezpečení se propadla až na čtvrté místo. A přitom jak se armáda snaží! Průšvihy s padáky, rekonstrukcí tanků a mnoho a mnoho dalších průšvihů by jí měly zaručit medailovou pozici. Ostatně, veřejná správa si také nevede špatně. Asi jim to někdo kazí. Že by to sociální zabezpečení?
Každopádně čtvrté místo s 20.490 Kč.

Asi je na čase, vymyslet nějaký hóóódně velký malér.

Blbost sexuální

Brontosaurovi se prostě chtělo šukat. Se zalíbením se otočil na svou novou samičku Elzu a rázem mu bylo jasné, že ona to chce taky. Ten lesk v očích si nešlo splést s ničím jiným.

Hugo a Elza na sebe spiklenecky mrkli a jako jeden muž - vlastně jako jeden brontosaurus - vyrazili za notářem. Nejbližší notář je na Karlově náměstí, ale ten měl zavřeno. Ve Zlatých stránkách se jim podařilo zjistit, že další sídlí v pasáži Lucerna, ale měli trochu smůlu, měl tam právě pozůstalostní řízení a nemohl se jim věnovat. Naštěstí jim hodná sekretářka poradila, že další otevřená notářská kancelář je v Dejvicích. Doběhli tam těsně před setměním a už- už to vypadalo, že konečně získají vytoužený kopulační list, ale ouha! Od minulé soulože zdražily poplatky, a tak jim nezbylo, než začít shánět větší kolek. Ale zkuste v Brontosaurově těsně před setměním sehnat tisícikorunový kolek! Když se jim to nakonec podařilo, už se spíš vlekli než běželi. Snad právě proto se do notářské kanceláře přišourali pozdě. Bylo už zavřeno.

Další den byl víkend. Pak jel notář na dovolenou a potom zase nešel proud, takže "souhlas samičky se souloží" nebylo kde vytisknout.

Nakonec to dopadlo tak, že brontosauři vymřeli.

Až Moudrý Parlament schválí zákon, o kterém píše mobnitor Jana Paula v Britských listech
http://www.blisty.cz/2006/3/10/art27440.html , tak to s námi dopadne taky tak.

2,4 miliardy korun

Včera jsem se od důvěryhodného člověka, pohybujícího se ve vyšších kruzích, dověděl zajímavé číslo: 2,4 miliardy korun.

To je částka, kterou v loňském roce vyhodila Grantová agentura z okna. Přesněji řečeno, je to částka, kterou si kamarádíčci nasypali do kapes svých a kapes svých příbuzných.

Podle výsledků kontroly, která se v GA ČR konala, je 2,4 miliardy korun celkový objem grantů, které byly zaplaceny a které byly vyhodnoceny jako vyhovující přesto, že z nich nevypadlo vůbec, ale vůbec nic!

Ve slušné společnosti by člověk očekával, že výstupem z grantu bude aspoň výzkumná zpráva, byť pochybné kvality. Jestliže řešitelé výše uvedených grantů měli tu drzost, neobtěžovat se ani sepsáním zprávy, o něčem to svědčí (třeba o tom, že měli lepší informace než my ostatní). Jestliže jim to bez potíží prošlo, také to o něčem svědčí.

Maminko, tatínku, já v takovém bordelu žít nechci !!!

Bída a lesk Telecomu

Mám asi 8000 drobných zákazníků, kteří používají můj jednoduchý prográmek. Aby program mohl dobře fungovat, musí se jeho číselníky udržovat aktualizované. Zatím jsem to dělal tak, že jsem čas od času rozeslal diskety nebo CD s aktualizací.
Ale napadlo mne, že by bylo krásné, připojit zákazníky on-line, přes internet. Vedle toho, že aktualizace by byla aktuálnější, otevřely by se četné další a pro zákazníky zajímavé možnosti. Protože na aktualizaci je potřeba jen pár bajtů denně, naivně jsem předpokládal, že to může být zajímavé i pro operátora. Zkrátka, že třeba udělá nějakou velikou agregaci, jen aby cena vyšla nízká a aby se u zákazníka uchytil. Sám dobře vím, že internet je infekční a nevyléčitelný, že svého uživatele vtáhne a nepustí, že mu časem vnutí tlustší a tlustší linku!
Proto mne velmi překvapilo, že to nejde. Navštívil jsem vysoké šéfy Telecomu a má návštěva byla dobře připravena. Přijali mne přívětivě a důstojně, projevili poctivou snahu mi pomoci, ale ani oni nic nezmohli proti nalinkovaným pravidlům. Nalinkovaná pravidla říkají, že 8000 zákazníků je příliš malá skupina na to, aby se o ně vyplatilo bojovat. Nalinkovaná pravidla dále říkají, že Telecom drží stanovenou cenu a pokud by vůbec o zákazníka bojoval, pak jedině tím, že mu za tuto cenu nabídne větší rychlost připojení. Nalinkovaná pravidla neříkají, co má chudák zákazník s tou rychlostí dělat, když ji nepotřebuje.
Dnes a znovu mi to připadá nepochopitelné. Jednak to nechápu z principu, protože jako podnikatel si skutečně musím každého jednotlivého zákazníka pracně získávat a poté předcházet, aby neodešel.
Hlavně to ale nechápu ze strategického hlediska. Pokud vím, Telecom má dnes kolem 270 tisíc ADSL přípojek. Z toho 8 tisíc jsou nějaká 3 procenta, což není moc, ale určitě to není ani málo. Zvlášť ve světle skutečnosti, že lidi houfně odhlašují pevné linky a ADSL je jeden z mála prostředků, které je u pevných linek mohou udržet! Snaha, nalákat pevnolinkové zákazníky na 1000 volných minut, mi ve srovnání s tím připadá skoro komická: odkud a kam bych 1000 minut volal? Vždyť to je skoro 17 hodin! Kdo má, probůh, v dnešní době čas, každý měsíc proplkat 17 hodin po telefonu? Když při tom ještě je pevnou linkou přišpendlen na jedno místo?!
A navíc, 8000 zákazníků je zhruba tolik, kolik se jich měsíčně přihlašuje pod tlakem masívní televizní i jiné reklamy. Uvážím-li, co stojí televizní reklama (jsou to statisíce za půl minuty vysílacího času, plus řádově jednotky milionů za natočení reklamy), tak získání jednoho zákazníka rozhodně nestojí málo! Tím víc to nechápu.
Nejvíce mne trápí, že to rozhodně není problém jen Telecomu. Takový přístup se čím dál častěji stává vzorcem chování velkých molochů, ať už se jedná o telekomunikační operátory, banky, supermarkety a vůbec všechny podniky, které přerostly přes určitou velikost (viz zákony profesora Parkinsona).
Moloch si vymyslí produkt, třeba růžového trpaslíka, a všemi kanály vám ho začne vnucovat. Růžový trpaslík na vás civí v novinách, růžový trpaslík na vás vyskakuje z reklamy. Pomalu se bojím otevřít konzervu, aby v ní nebyl růžový trpaslík. Na záchodovou mísu usedám s pocitem stihomamu a s obavou, abych případně neznečistil něco růžového.
Pokud si koupíte růžového trpaslíka, jste in (a také jste za blbce, ale to už je o něčem jiném). Ale běda vám, kdybyste chtěli trpaslíka modrého! Celé marketingové týmy přece za dlouhé peníze přemýšlely, až vymyslely, že to nejlepší pro vás je trpaslík růžový! Kdo chce jiného, je hlupák a anarchista, potenciální rozvraceč řádu a celkově vadná osobnost. I kdybyste chtěli jen vyměnit čepičku, jen jedinou nitku - prostě to nejde a dost!
Ach jo.

Kupte si seminárku!

Článek Jana Čulíka Studovat nemusíte, stačí si seminárky koupit v e-zinu Britské listy rozpoutal čilou polemiku přesto, že jeho autor objevil dávno objevené. Ano, jako my všichni, i studenti mají snahu jít cestou nejmenšího odporu. Ano, i oni mají snahu absolvovat maximum předmětů s minimem deformační energie. Ano, tak to je, bylo a bude a kdo předstírá, že jako student byl lepší, ten to dělá dodnes!

Seminární práce se zadávají proto, aby se student něco naučil. Je nesmyslné podvádět a koupit (nebo opsat) si ji na internetu. Ale stejně nesmyslné je, zadávat studentům bezúčelné, v praxi nepoužitelné práce, sloužící jen pro práci samu. Věřím, že v tomto případě je vina spíše na straně pedagoga, že se víc nezamyslel a (jednak) nezadal seminárku zajímavější a (druhak) že ji nezadal způsobem, který vylučuje bezduché kopírování.

Vím, o čem mluvím. Už před lety, když ještě málokdo věděl, že existuje něco jako "počítačové sítě" (a skoro nikdo je neuměl používat), jsem byl překvapen, jak během zkoušky z informatiky najednou vzrostla zátěž naší školní sítě. Ano, tušíte správně. Zatímco zkoušení studenti seděli v učebně u počítačů a potili se na zkoušce, o dvě učebny dál mnohem rozsáhlejší kroužek napovídačů, obklopen učebnicemi a poznámkami (tehdy ještě neexistoval internet) po síti konzultoval a napovídal! Musím poznamenat, že jsem na to tenkrát nahlížel vcelku milostivě. Hlavně proto, že učím informatiku a tohle, tenkrát, vyžadovalo docela slušné znalosti v oboru.

Ale od té doby vím, že zkouškové otázky je potřeba zadávat "křížem". To znamená, že kdybych byl češtinář, nikdy bych se nezeptal: "co napsal Karel Čapek?", protože to se dá snadno opsat. Ptal bych se třeba "kteří vynálezci vystupují v románech Karla Čapka?".

Vysoké školy - vysoká liga! U některých.

Včera jsem diskutoval s článkem prof. Zlatušky v Hospodářských novinách. Leč nesprávné by bylo, kdybych jen kritizoval a nenavrhl pozitivní řešení.

Podle mého soudu se dá kvalita sledovat na jednoduchém principu, se kterým jistě budou souhlasit všichni liberální hlasatelé trhu: O kvalitě rozhoduje zákazník. Kdo je kvalitní, k tomu se zákazníci jen hrnou. Kdo není, spláče nad výdělkem.

Podívejme se tedy, jak na tom naše výzkumné instituce jsou v lize nejvyšší. V té lize, ve které se za vědy platí zlatem. Nebo eurem. V té lize, ve které zákazníkem je Evropská unie a soutěžícími všechny výzkumné instituce Evropy a blízkého okolí. Že je to zatraceně tvrdá soutěž, o tom není pochyb. Jde totiž o peníze.

Nejprve, jak jsme na tom vzhledem k Evropě? Kupodivu, nijak špatně. V EU bylo v rámci grantového plánu FP6 přijato asi 12 až 15% přihlášených projektů. Přihlášky, kterých se účastní české instituce, mají zhruba stejnou úspěšnost kolem 13%.

Stav uvnitř českého závodního pole je více strukturovaný. V čele vede Akademie s 45 projekty za všechny její ústavy. Druhé je ČVUT s 28 projekty, třetí Univerzita Karlova s 18 projekty. Následují menší a regionální univerzity, které mají méně lidí a tím přirozeně i méně úspěšných grantů. Jen namátkou vybírám Masarykova univerzita v Brně 6, Technická univerzita Liberec 1.

Vysoké školy - která liga?

Před časem Hospodářské noviny přinesly článek prof. Jiřího Zlatušky, senátora a rektora Masarykovy univerzity, "Vysoké školy - ani první, ani druhá liga". S mnohým v článku řečeným i s mnohým nevyřčeným (kdo za trsitní stav našeho vysokého školství může, pane senátore?!) asi lze souhlasit.

Ale kdo řekl A, měl by také říci B. Soudnému člověku by mělo být jasné, že hodnocení odborné úrovně škol třeba podle toho, kolik mají citačních ohlasů, je přece jen trochu zavádějící. Ono totiž být citován, to není jen otázka odborné úrovně autora a renomé jeho pracoviště, ona je to také otázka - promiňte mi to slovo - peněz.

Je to docela jednoduché: představme si, že mladý, krásný a nadějný vědecký pracovník vyzkoumá úžasný objev, který se rozhodne sdělit světu. Teoreticky má možnost, publikovat svůj objev v českém nebo v zahraničním časopise. Pokud překoná jazykovou bariéru. Faktem je, že prostor renomovaných zahraničních časopisů je omezený, zájem obrovský, recenzenti přísní, a tak pro neznámého českého doktoranda XXX je přece jen o dost obtížnější se prosadit, než pro nadějného pana YYY, nadějného to žáka profesora ZZZ (člena to redakční rady). Ale dejme tomu, že objev pana XXX je natolik zásadní a nesporný, že všichni recenzenti nadšeně doporučí zveřejnění článku. Je tím snad vyhráno? Nikoliv, právě naopak. Až na výjimky, článek panu XXX nevyjde a vyjít nemůže, protože za zveřejnění článků se v renomovaných časopisech platí. Čím renomovanější časopis, tím větší poplatky. Zrovna včera jsem dostal do rukou nabídku zahraničního časopisu, který právě začíná, hledá své místo na trhu, a proto nabízí zvýhodněné sazby, tak říkajíc za babku. Za 300 EUR na článek.

Rozpočet velké katedry na přední české vysoké škole, katedry se skoro 50 pracovníky (včetně doktorandů), by vystačil na 25 takových článků. Kdyby ovšem nikdo z těch lidí po celý rok netelefonoval, nevyjel na konferenci, kdyby se celý rok neporouchal ani nenakoupil žádný přístroj. Zkrátka, roční rozpočet by vystačil na 25 článků a na nic jiného.

Je jasné, že žádný vedoucí katedry svému vědci, byť i velice nadějnému, nic takového neschválí. A navíc, ani on nemá zájem o takovou publikaci. Prostě proto, že košile je bližší než kabát, protože za publikaci v českém časopise autor naopak dostane zaplaceno. Autorské honoráře kolem 3500 za autorský arch (20 stran strojopisu) sice ledaskomu nepřijdou jako závratné, ale je fakt, že v porovnání s platem doktoranda (4500 měsíčně) to není zanedbatelná částka.

Článek, pokud vyjde v českém časopise, je z hlediska citací ztracený. Nelze reálně očekávat, že by profesoři renomovaných univerzit vyhledávali, četli a citovali časopisy v češtině. I kdyby článek vyřešil základní otázku světa, těžko by si jej někdo povšiml.