V poslední době se množí polemiky na téma snižování či nesnižování daní. Hezké polemiky lze najít například v
Britských listech a
zde nebo
zde.
Jak to určitě není
Bohužel, nejčtenější média o problematice daní informují způsobem, ze kterého je zřejmé, že nemají ani tušení, o čem píšou. Ve veřejnosti tak vzniká nesprávný dojem, že všichni podnikatelé okrádají stát na daních, protože (1) zamlčují podstatnou část svých příjmů, (2) za pomoci podplacených daňových poradců lžou a podvádějí v daňovém přiznání, (3) i když jim nešťastnou shodou okolností vznikne povinnost nějakou daň zaplatit, tak stejně nezaplatí nic a ještě se vysmějí všem orgánům, finančním úřadem počínaje a policií konče. Odtud už je jen krůček k jednoduchému, bohužel však nesprávnému řešení: zamlčováné příjmů se zamezí zavedením registračních pokladen, podvádění s daňovým přiznáním se odstraní zavedením finanční policie a přísnějšími postihy. Ráj na zemi nás nemine.
Další nebezpečný blud je, že bude-li ČR mít (ve srovnání s okolními státy) vyšší daně, vlastně se tak moc nestane, protože nanejvýš dojde k odlivu nějakých firem do zahraničí. A hned máme k dispozici statistiku ukazující, že sídlo si za posledních XX měsíců přeregistrovalo do zahraničí jen pár firem a že to vlastně vůbec není významné.
Jak to možná je
Netvrdím, že Franta Vopršálek si občas nevezme pár stovek "jen tak", bez faktury a bez vědomí finančního úřadu. Také netvrdím, že rodina Wong Hua s nadšením přivítá zavedení registračních pokladen. Ale jsem s plnou vážností přesvědčen, že hlavní cesty, kterými unikají daně, leží jinde.
Hlavní podíl na HDP mají společnosti. A z nich zejména ty větší a zahraniční si dávají
velice dobře pozor na své dobré jméno. Jasně si totiž uvědomují, že kdyby se konkurence dověděla o nějaké jejich nezákonné operaci, docela jistě by si to nenechala pro sebe! Žádné rozumné korporaci to za to nestojí. Nebo si dovedete představit, že by třeba Coca-Cola byla ochotna přenechat Frantovi Vopršálkovi pár beden lahví jen tak, bez papíru? Aby na tom ušetřila dvě stovky na daních?! Když neposkvrněnost jejího jména má hodnotu sta miliónů dolarů?!! Samozřejmě, to je nesmysl.
Celý vtip je v tom, že korporace, zejména zahraniční, odlévají zisk (a tím i daně)
naprosto legálně, nepostižitelně a nezadržitelně. Jádro problému je v tom, že se sice chovají tržně, optimalizují svou daňovou zátěž, ale přitom se nedopouštějí ani sebemenšího prohřešku proti zákonům! A co je nejhorší, nikdo na celém světě neumí napsat zákony tak, aby se tomu zabránilo. Myslet si, že to zvládnou právě naši moudří poslanci, když v hlavách osvícených alkoholem náhle vykvete myšlenka - no, přiznejme si, to by byla naivita hraničící s demencí...
Zjednodušený příklad
Jak se to opravdu dělá, snadno pochopíme na zjednodušeném vymyšleném příkladu. Mějme firmu, která si u nás i v dalších okolních zemích vytvoří dceřinné společnosti. Dejme tomu, že v Anglii vyrobí stroje (nebo auta nebo boty nebo cokoliv jiného) za výrobní cenu 1 milión korun. Přitom tržní hodnota toho zboží je, řekněme, 2 milióny korun. Ta firma teď má několik možností, kde realizovat svůj zisk:
První možnost je, že zboží prodá své české dcerce za výrobní cenu, tedy za 1 milión korun. Česká dcerka to zboží obratem rozprodá za tržní ceny, tedy celkem za 2 milióny. Její zisk tudíž je 2 - 1 = 1 milión. Z miliónového zisku zaplatí daň 29%, čili 290 tisíc.
Jinak to ovšem dopadne, když firma zapojí daňovou optimalizaci. V takovém případě zboží neprodá do ČR přímo, ale přes svou maďarskou dcerku. (Že přitom zboží může přiletět rovnou z Hong-Kongu a ani se v Maďarsku nezastavit, je zřejmé.) Maďarská dcerka za zboží zaplatí 1 milión, ale české dcerce ho prodá za 1,9 miliónu. V Maďarsku tedy dcerka realizovala zisk 0,9 miliónu a protože tam je sazba daně jen 8%, zaplatí v Maďarsku na daních 72 tisíc. V Čechách česká dcerka zboží zase prodá za 2 milióny, ale tentokrát vydělá jen 2 - 1,9 = 0,1 miliónu, takže na daních v ČR zaplatí pouhých 29 tisíc. Celkově tedy společnost v obou zemích dohromady zaplatila na daních 101 tisíc.
Je vidět, že jednoduchým a zcela legálním trikem si firma zmenšila daně z 290 na 101 tisíc. Přitom se nedopustila ničeho nelegálního, dokonce ani neobvyklého, jen do řetězce obchodu zapojila ještě jednoho překupníka.
Uvedený příklad byl úmyslně zjednodušen, aby vynikla podstata. Ve skutečnosti operace probíhají mnohem komplikovaněji. Většinou také neprobíhají z Maďarskem, protože existuje řada zemí, tak zvaných daňových rájů, kde je daň ze zisku ještě mnohem menší, nebo dokonce nulová. A nejsou to jen známé Bahamské ostrovy! Nikoliv náhodou jsou největší a nejmohutnější softwarové firmy registrovány v americkém státě Delaware, proslulém svým liberálním daňovým zákonodárstvím.
Důsledky
V první řadě je zřejmé, že daňovou optimalizaci mohou firmy, včetně českých, používat docela snadno. Protože jim přináší značné výhody, tak ji také zhusta používají. Tím spíše, že není spojena se žádným rizikem, neboť
de iure nepředstavuje nic nedovoleného. Osobně jsem přesvědčen, že toto je hlavní proud, hlavní cesta, kterou stát přichází o daně.
V druhé řadě z toho vyplývá, že oblíbené klišé, kladoucí rovnítko mezi podnikatele a daňové podvodníky, je velice vzdálené realitě.
V třetí řadě je zřejmé, že stát přichází o daně úplně potichu, nepozorovaně. Zejména se to neprojevuje ani významným odlivem firem do zahraničí, ani významným zmenšením zahraničního obchodu, ba spíše naopak.
Z hlediska státu to ovšem je nežádoucí jev, protože státu se tak ztrácejí obrovské částky na daních. Ztráty jsou tím větší, čím nižší zdanění nabízejí okolní státy, protože tím víc zisků se realizuje mimo ČR. Současně je zřejmé, že instalací registračních pokladen, ani majetkovými přiznáními, ba ani pomocí policie či drakonických trestů se tomu zabránit nedá.
Existuje nějaké řešení?
Mnozí ekonomové se domnívají, že jediným řešením (paradoxně) je snížení daní. Jejich úvahu lze snadno ukázat tak, že trochu podrobněji propočítáme výše uvedený příklad.
Aby byly výpočty jasnější, předpokládejme, že zboží se neprodává přes dceřinnou společnost v Maďarsku, ale přes dcerku na Bahamách. Tím se vyjasní náklady na udržování dceřinné společnosti, které na Bahamách jsou kolem 3000 USD ročně. K dalším nákladům patří poplatky bance; např. ČSOB dnes nakupuje dolar za 25,656 a prodává za 26,650. Takže za převod měny zaplatíme asi 4% a k tomu v zahraniční bance poplatky řádově 0,7%. Z částky 1,9 mil. Kč tak převod peněz vychází na 90 tisíc Kč. Kdybychom předpokládali, že v příkladu uvedený obchod za 2 milióny Kč se uskutečnil v průběhu jednoho roku, roční náklady bychom mohli odhadnout na 80 (udržení společnosti) + 90 (převody peněz) + 29 (zbytek daně) = 199 tisíc. To je dohromady skoro 10%.
Znamená to, že kdyby sazba daně ze zisku klesla na 10%, absolutně nikomu by se nevyplatilo daňově optimalizovat proti ČR, protože by to pro ně bylo dražší než řádně zaplatit daň. Naopak, pravděpodobně by se našlo dost firem, které by své zisky přenesly do ČR, daňově by optimalizovaly ve prospěch ČR. S daňovou sazbou rostoucí nad 10% bude sice stoupat vybraná daň, ale nelineárně. S rostoucí sazbou se totiž bude daň vybírat z čím dál tím menšího základu, protože stále méně firem bude optimalizovat ve prospěch a více proti prospěchu ČR. Až v určitém bodě se výběr daní zastaví a při dalším zvyšování sazby se už výběr bude zmenšovat, protože převáží odliv zisku mimo ČR. Při jaké daňové sazbě to nastane, samozřejmě záleží také na tom, jakou sazbu nabízejí okolní země (v této souvislosti se hovoří o daňové konkurenci států). Někteří odborníci hovoří o sazbě 15%, jiní až o 23%. Osobně pokládám za skoro jisté, že dnešních 29% to určitě není.
