Nejspíš se zase přiblížily nějaké volby, protože ve vzduchu zase začaly létat lustrace. Tentokrát se - skoro 20 let po revoluci - zázračně objevily svazky spolupracovníků vojenské kontrarozvědky VKR.
Nepřekvapuje mě to. Když ráno slunce vyjde, také mne to nepřekvapí. Letošní novinkou je jen to, že na tapetě jsou teď spíš "ti hodní hoši" s modrými ptáky, i když MFD dělá co může, aby jméno Waltra Bartoše zaniklo v množství článků o Plocovi. Ale to mě taky nepřekvapuje.
Jenže o tom vlastně psát nechci. Chci psát o intelektuální ubohosti stáda, které bez jakýchkoliv pochybností a námitek přijalo názor, že kdo spolupracoval, je hyena, darebák a lump. Občas někdo vystoupí (J. Havel v blogu na Aktuálně), že zejména na vojně odmítnout spolupráci dost dobře nešlo, ale vzápětí je převálcován. Nenašla jsem ani jediný příspěvek, který by se odvážil říct to podstatné.
Že dobrý špión má větší cenu než pluk vojáků, to se vědělo už ve starověku a sám Napoleon se neštítil to hlásat jako oficiální názor. On je to totiž fakt. Úspěch či neúspěch vojenských operací totiž v první řadě závisí na množství a kvalitě informací o protivníkovi. Proto už odnepaměti vysílali moudří vojevůdci do nepřátelských pozic své špióny - a protistrana je zase více či méně úspěšně lovila. Situace se v podstatě vyvinula tak, že dnes špehuje každý každého. I když se to oficiálně nepřiznává, vzájemně se špehují se i spřátelené země (co kdyby se zítra přestaly přátelit?) a neodhalený špión, to je dodnes cenná deviza. Ostatně, snad každý slyšel jména jako Dr. Sorge a Kim Philby. Úspěchy MOSSADu ve špionáži i v hledání špiónů jsou legendární.
Vraťme se teď v myšlenkách před revoluci, zvanou sametovou. Můj přítel tehdy sloužil u jednoho z 12 palebných postavení raket, které měly chránit Bratislavu před balistickým útokem. Kdyby tenkrát začala válka, lhostejno z které strany, byly by nám začaly na hlavy létat hodně ošklivé a hodně nebezpečné věci. Kolik lidí v Bratislavě by to přežilo, a jestli vůbec někdo, by záleželo z velké části na tom, kolik toho protivník dokázal vyšpiónit. Myslím, že v Praze i na ostatních místech republiky to bylo stejné.
Prostě je nepopíratelný fakt, že tady byly dva znepřátelené bloky, které měly potenciál se navzájem anihilovat. V dané situaci na utajení záleželo, a to velmi. Vést dnes fanfarónské řeči, že ke konfliktu přece nedošlo tak co, je poněkud přihlouplé. To tenkrát nemohl vědět nikdo - a kdyby už vám to letělo na hlavu, už by bylo pozdě litovat.
Všeobecné mínění je takové, že kdo odmítal spolupracovats VKR a sabotoval jejich vyšetřování, to byl hrdina. (Pokud si ovšem někdo něco takového vůbec dovolil.) Naproti tomu ten, kdo s VKR spolupracoval, to byl lump a darebák a jest ho vláčet blátem. Přitom logika věci je přesně obrácená: kdo, byť sebeméně, přispěl k zachování vojenského tajemství, ten chránil zdraví a životy našich lidí, i když jenom potenciálně. A obráceně, kdo měl tendenci vyzradit citlivé údaje, ten na obyvatele přivolával ošklivou smrt! Nezapomeňme, že právě v obranných palpostech bylo mnoho údajů PTZD - přísně tajné zvláštní důležitosti.
Nehodlám diskutovat, jestli VKR opravdu sbírala "jen" citlivé kontrarozvědné údaje, nebo jestli také dělala "meloušky" na sledování loajality a buzeraci lidí. To nevím. Ale vím, že to u nás je nějak obráceně, než ve zbývajících zemích světa. Tam jsou vlastní špióni pracovníci vlastní rozvědky i kontrarozvědky ceněni, vyznamenáváni a uctíváni jako lidé, kteří svůj život a své bezpečí obětovali ve prospěch bezpečného života jiných. U nás se po nich plive. Myslím, že něco je špatně.
