Také dostáváte obálky od nejdůvěryhodnější banky roku 2004?
Podívejme se na drobný příklad, jak taková nejdůvěryhodnější banka funguje. Je všední den, 14:45 odpoledne, zataženo, klidno.
Do bankomatu u metra na náměstí Republiky zasouvám kartu a podle pokynů vyťukávám PIN tak, jako už tisíckrát. Zda si prý přeji vytisknout doklad? Ano, přeji. Bankomat o té věci začíná přemýšlet.
O dvě minuty později automat ještě stále přemýšlí.
O další minutu později bankomat porodil myšlenku: transakci nelze provést. Potom se zjevným váháním vyplivuje kartu. Mám štěstí. Můj obličej se mu však zjevně nelíbil, potvrzení mi nedal.
Přiznám se, že mne to trochu vyděsilo. Noviny jsou plné případů, kdy někdo neopatrně napsal PIN do falešného automatu a se svými zlaťáčky už se nikdy neshledal! Ne že bych na kontě míval částky, které by průměrnému zločinci vůbec stály za to, aby vstal od barpultu a šel si je vybrat. Ale dnes zrovna jako z udělání výjimečně přišla větší částka, honorář za půl roku práce, a tak by mi bylo obzvlášť nemilé, kdybych o něj přišel. Podezřívavě si prohlížím lidi postávající v okolí, ale nezdá se, že by někdo jevil o bankomat zájem. Nic podezřelého.
Po chvíli na bankomatu nalézám telefonní číslo 800 207 207 a doporučení, abych se neupejpal v případě problémů ho použil. Dobře tedy, na mobilu vyťukávám číslo… a plechový hlas mne prosí, abych pro komunikaci v českém jazyce zvolil jedničku. Odhodlaně mačkám jedničku.
Dovídám se, že chci-li se dovědět o nabídce služeb, mám stisknout jedničku. Chci-li se dovědět o úrokových sazbách půjček, mám stisknout dvojku. A konečně, zajímají-li mne nová čísla účtů, mám stisknout trojku. Konsternovaně chvíli stojím a čekám v naději, že se snad stane ještě něco, že snad nějaká další nabídka ještě přijde.
Automatický hlas mne má za hlupáka, a tak mi to všechno ještě jednou, zřetelně a hóoóódně póóómáááálííííčkuuuuu mi opakuje. Nabádá mne, abych, pokud chci nabídku služeb, stisknul jedničku. Tisknu mobil jako celek a bojím se, abych ho nerozdrtil v dlani. Nestojím o nabídku služeb. Chci, aby ty služby, které si platím, fungovaly.
Opakování je zřejmě matka moudrosti. Proto mi automat znovu a do třetice opakuje, že chci-li vědět o úrokových sazbách naší nejdůvěryhodnější banky, mám stisknout dvojku. To už vidím rudě a pokud bych chtěl něco stisknout, je to krk sadisty, který tohle vymyslel. Ne, opravdu nehrozí, že bych se někdy v budoucnu chtěl dovědět o úrokových sazbách! Ne, ani nová čísla účtů znát nechci, i když jsem na nejlepší cestě nový účet si opatřit. V jiné bance, samozřejmě.
Hlas v telefonu je mimořádně zdvořilý. Slušně mi poděkoval za zavolání a zavěsil. Pitomec. To si dovolil příliš. Po pěti minutách boje s automatem nejsem ani o krůček blíž k vyřešení mého problému. Pokud jsem se něco dověděl, tak jen vcelku potěšitelnou skutečnost, že když jsem ve zdraví přežil tohle, tak mi asi infarkt v nejbližší době ještě nehrozí. Přemýšlím, kolik mi na kontě zloději nechají a v duchu kalkuluju, jestli mi to za to poznání stálo.
S vysoko zdviženým krevním tlakem vbíhám do nejbližší pobočky a na slečnu u informací vrhám něco, co má napodobit úsměv. Ano, radí mi, když jsem jí všechno podrobně popsal. Nejlépe bude, když zavolám na telefonní číslo, napsané na automatu. Dodatečně se té slečně omlouvám, že jsem se jí trochu nešetrně dotkl dotazem, zda rozumí česky. A kráva nakonec je užitečné, milé a docela inteligentní zvíře. A také sebekriticky uznávám, že hlasové cvičení je lépe provádět v soukromí koupelny, než ve dvoraně banky. I když je nejdůvěryhodnější v roce 2004.
Blaničtí rytíři, spěte dál! Tohle pořád ještě nic není.
Žádné komentáře:
Okomentovat