V souvislosti s americkým radarem se často argumentuje vděčností: ANO, Amerika udělala to či ono, co nám bylo ku prospěchu, a z vděčnosti jí radar musíme dovolit.
Probůh, lidi, vzpamatujte se!
Pokud pro mne někdo udělal něco hezkého, je jedině správné, pociťuji-li k němu vděčnost. Čím víc to pro mne bylo důležité, a nebo čím víc tím dotyčný riskoval či ztratil, tím je moje vděčnostvětší. Je-li moje vděčnost dost velká, je správné, abych dotyčného nějakým způsobem odměnil: třeba ho můžu ocenit morálně, můžu mu pomoci, můžu ho obdarovat. V krajním případě za něj můžu nasadit i zdraví a život. To je nepochybně správné a tak to má být.
Ale v každém případě to, čím dotyčného odměňuji, musí být moje. Musí to být něco, čím disponuji.
Pociťuji-li k Americe vděčnost, můžu to dát najevo tím, že ji budu chválit vstávaje i lehaje. Bude-li má vděčnost opravdová, mohu prodat svůj dům i oděv a utržené peníze buď poslat vhodnénadaci, nebo v Americe rozdat chudým. V krajním případě se dokonce mohu přihlásit do armádya bez nároku na žold mohu v Afghanistánu nasazovat zdraví a život společně s americkými vojáky.
Proto mne fascinují dobrodinci, kteří by vděčnost rádi odměňovali z cizího a na úkor ostatních.Když to přeženu, tak bych pokládal za správné, aby se příznivci radaru složili, koupili siosamělý ostrov a na něj si nechali namontovat třeba pět radarů. Ovšem za podmínky, že tam budoužít jednak sami (aby si elektromagnetickým zářením ničili zdraví vlastní a nikoliv cizí), jednakse svými dcerami (pro případ, že by se u dobře živených amerických chlapců dostavil nenadálý hormonální nával). A především, aby svými těly chránili radar před deseti atomovými hlavicemi,které jej smetou při prvním náznaku konfliktu.
Ale nemůžu se smířit s tím, když zastánci radaru chtějí svou vděčnost vyjádřit na cizí úkor.Třeba tak, že území, které jim nepatří (a které, jak říkají ekologové, máme jen vypůjčené od svých vnuků), dávají darem "na věčné časy a nikdy jinak". Když ne sebe, ale ty ostatní nutí žít v elektromagnetických vlnách. Když profesionální kverulant nadšeně souhlasí, aby se na lidi z Trokavce snesla atomová smrt deseti hlavic, z nichž každá je 17x silnější než ta z Hirošimy. Chápu, že ho to příliš netrápí stejně jako osud Prahy, jejíž nejbližší okraj je vzdálen jen 29km a hustě obydlené části (Motol) 40km vzdušnou čarou. Chápu to, protože sám žije ve Zlíně (298km).
Ale nelíbí se mi to. A nechápu, kde bere u drzost. Proč my ostatní stále nemůžeme najít sílu říct, že pravda je pravdou a sviňárna je sviňárnou.
Zkrátka řečeno: Ať si každý je vděčný, jak chce a jak to cítí. Ale za své a nikoliv z cizího.
Žádné komentáře:
Okomentovat