Děkujeme, neplatíme!

Situace v české společnosti i v české ekonomice se začíná stávat neudržitelnou. Pokud nechceme jít po trase Řecko-Libye-Somálsko, hodně rychle musíme najít odpovědi na dvě otázky: Co vlastně chceme? a Jak toho chceme dosáhnout?

Pokud jde o to, co přesně chceme, jak zformulovat své cíle - to vůbec není jednoduché. Většina národa se asi shodne na tom, co NECHCEME. Nechceme současný stav a nechceme směr, kterým se to vyvíjí. Ale co chceme? Přiznám se, že zformulovat to neumím a velmi bych přivítal, kdyby mne někdo ve smysluplné diskusi poučil.

Jak svých cílů dosáhnout (až nějaké budeme mít), je jasnější. Aspoň podle mne.
Základem celé krize jsou peníze: nikoliv peníze jako takové, ale to, že je vláda i celá společnost staví na první místo nad všechny hodnoty – nad lidskost, nad čest i morálku. Že staví, o tom se nemusíme přesvědčovat. Peníze proto taky jsou tím nejcitlivějším místem, kde vládu můžeme zasáhnout.

Podobně jako je tomu u průběžného financování důchodů, i peníze vybrané z daní ekonomikou jen protékají. Už v okamžiku, kdy své daně posíláme na účet berňáku, Nejlepší Ekonom Kalousek už dávno ví, co s nimi udělá. Vlastně ještě mnohem dřív: co s penězi udělá, to ví dokonce ještě dřív, než se od své účetní dovíte, kolik máte zaplatit!

Co by se asi stalo, kdybychom daně přestali platit? Pozor, nemluvím o případu, že by někdo odmítl podat daňové přiznání! Nepodat daňové přiznání, to je trestný čin, to smějí jen Kožení a Klausové a jim na roveň postavení. My ostatní si to dovolit nemůžeme a nechceme a já se ani neodvažuji někoho k tomu navádět.

Jsou totiž dvě úplně rozdílné věci: daně zaplatit řádně a včas – a nebo s nimi dělat obstrukce. Každopádně je to tak, že kdyby se výběr daní o měsíc či dva zpozdil, vládě by to způsobilo nemalé vrásky. Možná dokonce větší, než kdyby všichni lékaři odešli do zahraničí: to, že nešťastní a nemocní lidé budou trpět, to je vládě fuk. Zatímco kdyby se zastavil penězovod do stranických pokladen, to by panečku byl problém!

První příležitost k akci „děkujeme, neplatíme!“ budeme mít teď, v březnu. Málokomu z nás, běžných poplatníků, kteří přiznáváme nějakou tu tisícovku daní, stálo by za to brát si daňového poradce. Ale proč vlastně ne? Samotný fakt, že si vezmu daňového poradce znamená, že daňové přiznání podávám až na konci června. A to už nemluvím o tom, že daňoví poradci se ve své práci vesměs vyznají, a tak mám zkušenost, že mi poradce většinou na daních uspoří víc, než sám fakturuje.

Druhou příležitostí je – neplatit. Stát samozřejmě pamatuje na nešťastníky, kteří se z nějakého důvodu opozdili s placením. Tučné penále je nemine. Jenže co to pojmout nikoliv jako penále, ale jako investici do své lepší budoucnosti? Bráno odhadem: vláda těžko přežije, kdyby se výběr daní zastavil na čtvrt roku. Moc se v tom nevyznám (mám na to daňového poradce), ale mám dojem, že za nezaplacení daně ve lhůtě je sankce ve výši „repo sazby p.a.“ zvýšené o 14 procentních bodů. To je v současné době to je 0,75% + 14% = 14,75% ročně. Za čtvrt roku tedy necelých 3,7%. Netvrdím že to je málo, ale myslím si, že to je „investice do budoucnosti“, kterou běžný podnikatel přežije.

Vláda ji nepřežije.