Zajímavým vzorem a poučením (v kladném i záporném smyslu) pro nás může být nedávná revolta lékařů.
Pozitivně hodnotím, že se vůbec dokázali domluvit a vzepřít. Že prokázali odvahu a kolegialitu, což už se v českých zemích moc nevidí. Za nejdůležitější výsledek pokládám, že prokázali, že to jde! Že když se spojí dostatečná masa dostatečně vlivných a dostatečně nasraných lidí, tak i tak dementní vláda, jako je ta naše, musí s nimi nakonec jednat.
Za negativní pokládám především to, že si pálili prsty za zájmy někoho jiného, kdo tiše z pozadí tahal za nitky. A kdo nakonec časem slízne všechnu smetanu. Ale to už je jiný příběh.
Jinak praktické výsledky jejich činu jsou spíše smutné. Získali slíbených 1,5 miliardy, což je zhruba stejná částka, jakou nás ročně stojí úplně zbytečný Senát. Je to necelé jedno procento (!) toho, co ze státního rozpočtu nakradou různé korupční mafie. Je to zhruba 10% toho, co nás ročně stojí úplně zbytečné Gripeny. O válečných dobrodružstvích (možná bych měl spíše napsat zločinech) v Srbsku, Afghánistánu, Iráku atd. vůbec nemluvě.
Jestli lékaři ty peníze vůbec získají, když jim je vláda obratem zase z kapsy vytáhne, je vlastně otázka. Ale přesto může být případ lékařů inspirací i poučením. Jednak svou akci založili na naprosto legálních základech. Z toho plyne, že i my ostatní můžeme využít nepřehlednosti té bramboračky, nazývané "legislativní systém", a citelně na vládu zaútočit za pomoci jejích vlastních zbraní, nedomyšlených zákonů.
Poučné zase musí být, jak jednání dopadla. Hlavní příčina je, aspoň podle mého, v nezvládnutém vyjednávání. Přestože zpočátku byly cíle lékařů jasně formulované (chceme X peněz a chceme, aby nikdo z revoltujících nebyl propuštěn), nakonec se z obou požadavků muselo slevit. Po pravdě, asi to ani jinak dopadnout nemohlo. Vláda nepochybně disponuje prostředky, jak kteréhokoliv mluvčího rebelů donutit k poslušnosti, i kdyby se nám ty prostředky sebevíc eklovaly. Vládě se neekluje nic.
Stačí si vzpomenout na dodnes nevyšetřené nehody. Třeba na tu, jak bývalý šéf Škodovky v plné rychlosti najel do neoznačeného kamionu, který se hned za nepřehlednou zatáčkou otáčel – a jehož řidič se nikdy nenašel. Nebo na spoustu nepohodlných podnikatelů, kteří za záhadných okolností zmizeli a už je nikdo nikdy neviděl… Zkrátka, každý vyjednávač, i kdyby byl sebeodolnější a sebetvrdší, má svou mez, za kterou nepůjde. Dokud jde jen o peníze, statečných se pár najde. Ale v okamžiku, kdy by měli začít hazardovat se životem a zdravím své rodiny, svých blízkých – to si rozmyslí skoro každý.
Poučení, které z toho vyplývá, je jednoduché: celá akce se musí postavit tak, aby neexistovali žádní vyjednávači. Aby vláda neměla partnera, kterého by – výhodami či násilím – mohla „přesvědčit“. Ještě jinak řečeno, aby se každý z 10 miliónů občanů, skryt za svou anonymitou, mohl svobodně rozhodnout, jestli už „své sankce proti vládě“ odvolá, a nebo ještě ne.
Vizi, jak to udělat, popíšu v jiném článku.
Žádné komentáře:
Okomentovat