Tak k nám dorazily reality show. Pochválena buď nebesa za všechny Vyvolené, Velké bratry a jejich následovníky i napodobitele!
Aby bylo jasno: nehodlám se nijak rozohňovat nad pokleslostí takové podívané, její bezbřehou nudou, ale ani ji nehodlám nikterak obhajovat či oslavovat. Po pravdě řečeno, ani nemůžu: ještě jsem se na žádný z těch zázraků nedíval, a tak nemám možnost konkrétního srovnání. Jediné, co mohu srovnávat, jsou reakce diváků. Jsou komické. Zdá se mi, že se celý národ potajmu po očku kouká na své Vyvolené Velké Bratry, dílem proto, aby se ujistil, že se tam opravdu nic zajímavého neděje, dílem proto, aby se druhého dne mohl spravedlivě rozhořčovat, jaká pakultura se dnes dává do televize.
Pokud se mne týká, jsem za uvedení těchto reality show televizím opravdu vděčen. Jsem upřímně rád, že přišly a hlavně, že dorazily včas! A nejvíc ze všeho jsem šťastný, že jdou na všech hlavních programech souběžně, denně nebo skoro denně, že před nimi není úniku a člověk nemá kam přepnout (leda snad na slabomyslný seriál vystřižený z červené knihovny).
Před mnoha lety, coby naivní mladík, kamarádil jsem se s krásnou přítelkyní. Dobře zi vzpomínám, jak jsme tenkrát pomlouvali její rodiče, kteří se nám jevili jako pravzor paďourství a rozkladu: otec, programátor, úderem páté odpolední dorazil domů. Usadiv se na pohovce, otevřel lahev piva, zapnul televizi a vypnul IQ. Nezájem o svět a nezájem o cokoliv, tupě sledoval besedy o šlechtění řepky, stejně jako pořady pro ženy a večerní kursy ruštiny. Když už chrápal hodně nahlas, převzala štafetu maminka a nad pořadem pro ženy Zrnění často vydržela až do ranních hodin. Nevycházeli jsme z úděsu, v divokosti mládí jsme to nechápali a mnohokrát jsme si svatosvatě slibovali, že nám se něco podobného určitě nemůže stát.
Když jsem poprvé zjistil, že není kam přepnout, zamrazilo mne. Uvědomil jsem si, že za ta léta jsem pozvolna a nepozorovaně klesl na skoro stejnou úroveň - neúroveň. Že už léta jsem nebyl v divadle, týdny v kině, celé dny jsme nepřečetl knihu. Jen do práce, z práce, pak zapnout TV a vypnout IQ. Představa, že bych podobně jako moje babička s dědečkem, mohl po práci vyjít ven na procházku, držet se za ruce, pozvolna se loudat a sledovat život kolem, mne ani nenapadla.
Na štěstí pro mne, popudila mne hned reklama na Vyvolené. Když jsem pochopil, že před kamerami v domě není úniku, pochopil jsem také, že to není nic pro mne. Je mi jedno, kam až Vyvolený výkvět národa za peníze hodlá klesnout, to se mne netýká. Ale představa, že bych se měl - za své peníze - koukat na televizi, jak se soutěžící jde vyčůrat, jak koná intimní hygienu a k tomu poslouchat perly jeho společenské konverzace a gejzíry nezkrotného intelektu, to mne tedy dostalo. Jednou provždy jsem pochopil, že tohle tedy nepotřebuju.
Ano, Vyvolení Velcí Bratři přišli ještě včas. Alespoň pro mne a alespoň doufám, že ano. První dny bez televize jsem se cítil jako v absťáku. Doufám, že reality show v televizi vydrží, než překonám detoxikační příznaky a než se vrátím do normálního života. Než začnu myslet.
Žádné komentáře:
Okomentovat