Vysoké školy - která liga?

Před časem Hospodářské noviny přinesly článek prof. Jiřího Zlatušky, senátora a rektora Masarykovy univerzity, "Vysoké školy - ani první, ani druhá liga". S mnohým v článku řečeným i s mnohým nevyřčeným (kdo za trsitní stav našeho vysokého školství může, pane senátore?!) asi lze souhlasit.

Ale kdo řekl A, měl by také říci B. Soudnému člověku by mělo být jasné, že hodnocení odborné úrovně škol třeba podle toho, kolik mají citačních ohlasů, je přece jen trochu zavádějící. Ono totiž být citován, to není jen otázka odborné úrovně autora a renomé jeho pracoviště, ona je to také otázka - promiňte mi to slovo - peněz.

Je to docela jednoduché: představme si, že mladý, krásný a nadějný vědecký pracovník vyzkoumá úžasný objev, který se rozhodne sdělit světu. Teoreticky má možnost, publikovat svůj objev v českém nebo v zahraničním časopise. Pokud překoná jazykovou bariéru. Faktem je, že prostor renomovaných zahraničních časopisů je omezený, zájem obrovský, recenzenti přísní, a tak pro neznámého českého doktoranda XXX je přece jen o dost obtížnější se prosadit, než pro nadějného pana YYY, nadějného to žáka profesora ZZZ (člena to redakční rady). Ale dejme tomu, že objev pana XXX je natolik zásadní a nesporný, že všichni recenzenti nadšeně doporučí zveřejnění článku. Je tím snad vyhráno? Nikoliv, právě naopak. Až na výjimky, článek panu XXX nevyjde a vyjít nemůže, protože za zveřejnění článků se v renomovaných časopisech platí. Čím renomovanější časopis, tím větší poplatky. Zrovna včera jsem dostal do rukou nabídku zahraničního časopisu, který právě začíná, hledá své místo na trhu, a proto nabízí zvýhodněné sazby, tak říkajíc za babku. Za 300 EUR na článek.

Rozpočet velké katedry na přední české vysoké škole, katedry se skoro 50 pracovníky (včetně doktorandů), by vystačil na 25 takových článků. Kdyby ovšem nikdo z těch lidí po celý rok netelefonoval, nevyjel na konferenci, kdyby se celý rok neporouchal ani nenakoupil žádný přístroj. Zkrátka, roční rozpočet by vystačil na 25 článků a na nic jiného.

Je jasné, že žádný vedoucí katedry svému vědci, byť i velice nadějnému, nic takového neschválí. A navíc, ani on nemá zájem o takovou publikaci. Prostě proto, že košile je bližší než kabát, protože za publikaci v českém časopise autor naopak dostane zaplaceno. Autorské honoráře kolem 3500 za autorský arch (20 stran strojopisu) sice ledaskomu nepřijdou jako závratné, ale je fakt, že v porovnání s platem doktoranda (4500 měsíčně) to není zanedbatelná částka.

Článek, pokud vyjde v českém časopise, je z hlediska citací ztracený. Nelze reálně očekávat, že by profesoři renomovaných univerzit vyhledávali, četli a citovali časopisy v češtině. I kdyby článek vyřešil základní otázku světa, těžko by si jej někdo povšiml.