Docela zajímavých výsledků dosáhneme, když odborníka, zvyklého na exaktní uvažování a vyjadřování, pustíme k právu. (Výsledky opačného postupu, totiž když k právu pustíme právníka, vidíme v celé ČR. Není to nic radostného.)
Exaktní vědec v zákonech poměrně snadno najde ustanovení, že osoby jsou buď fyzické, nebo právnické. Na tom není nic divného a všichni to bez potíží chápeme. Z hrátek s množinami (v první třídě základní školy) víme i to, že pojem "osoba" je obecnější, protože zahrnuje jak osoby fyzické, tak osoby právnické.
Jenže legrace už to přestane být v okamžiku, kdy poslanci začnou mudrovat o registrovaném partnerství dvou osob. Exaktní vědec totiž musí trvat na exaktním vyjádření: jestliže jsme si jednou zavedli pojem "fyzická osoba", tak buďme důslední a mluvme o registrovaném partnerství fyzických osob a ne o partnerství jakýchkoliv osob. Jinak by se nám snadno mohlo stát, že se muž (fyzická osoba) bude chtít oženit s továrnou (právnická osoba)!
"Ten můj by se s tou svou prací nejradši oženil", říká s despektem mnoho manželek. Přísně vzato, nová tvorba našeho Parlamentu by to mohla umožnit. Tedy, nikoliv přímo jako manželství, ale jako registrované partnerství určitě. Už to vidím, jak se uzavírají registrovaná partnerství mezi dvěma eseróčky. Pěkný zmatek, že? Jakpak by to asi bylo se společným majetkem partnerů? A jestlipak by soud určil jednomu partnerovi vyživovací povinnost, kdyby se druhý partner dostal do úpadku? A což teprve takové partnerství mezi velkou nadnárodní akciovou společností a maličkou neziskovou organizací, nebyla by to nakonec mesaliance?
Korunu tomu všemu ovšem nasazuje návrh poslance Duba (ODS), který navrhl, aby se oficiální partnerství a všechna práva a povinnosti z toho vyplývající, tedy i výchova dětí, umožnila nejen "dvěma osobám stejného pohlaví", jak navrhuje zákon, ale také "dvěma nebo více osobám". To už není jen mesaliance, to je gruppensex!
24.11.05
Praga Caput Regni
Představte si takovouhle situaci: doběhne dostih, v cíli se sejde jury a odhlasuje, že zlatou medaili dostane ten, kdo doběhl na 14. místě, stříbrnou si odnese ten devátý a bronzová medaile že připadne závodníkovi na 53. místě. Ostatním závodícím jury poděkuje a doporučí, aby se v příštím závodě více snažili.
Že to je hloupost? Je, a velká. Pražskému magistrátu to ale připadá úplně normální a správné.
Hlavní město Praha, bohužel, rozděluje velkou část fondů Evropské unie v oblasti sociální integrace, rozvoje vzdělávání cestovního ruchu. Nejedná se o částky malé. Právě bylo vyhlášeno třetí kolo výzev ESF k předkládání žádostí o finanční podporu z JPD 3, ve kterém se hraje o 780 miliónů Kč.
Pravidla vyhodnocování jsou velice přísná, přesně stanovená Evropskou unií, naprosto objektivní a nezkorumpovatelná. Jenže to by nebyli naši milí mocipáni, aby je nebrali tak nějak po našem po česku.
Každá přihláška se eviduje a zpracovává nadmíru pečlivě, objektivně a nezpochybnitelně. Každý list musí být opatřen digitálním podpisem, aby někoho nenapadlo cokoliv pozměnit. Přihláška musí být sešita a zapečetěna. Podpisy musejí být notářsky ověřené. Zkrátka úřad a pečlivost, jak má být. Však také část přihlášek je odmítnuta už při kontrole formální správnosti.
A což teptve věcné hodnocení! Každá přihláška je pečlivě ohodnocena třemi hodnotiteli. Hodnotitelé musejí být odborníci v daném oboru, musejí projít důkladným školením a prokázat svou nezávislost a nezaujatost. Slib mlčenlivosti i objektivity hodnotitelů jsou samozřejmostí, stejně jako to, že veškeré hodnocení probíhá anonymně. Kritéria, podle kterých se hodnotí, jsou přesně stanovena Evropskou unií a schválena vládou: každý hodnotitel tedy přesně ví, že například za kvalitně sestavený tým může přidělit maximálně 10 bodů, nebo že za nevhodně zvolené řízení publicity může strhnout až 5 bodů. Hodnocení od jednotlivých hodnotitelů se zpracují, na dvě desetinná místa přesně se stanoví počet bodů, které jednotlivé žádosti dosáhly... a pak to přijde.
A pak to přijde! Ohodnocené a podle bodů seřazené žádosti dostane komise, která nejdřív rozhodne o přijetí žádostí a výsledky uveřejní na internetu. Potom se vzpamatuje, výsledky z internetu stáhne a zveřejní výsledky jiné http://www.praha-mesto.cz/(e5bzm4450whuia55msm40s55)/zdroj.aspx?typ=2&Id=65572&sh=-494888360 . A v nich se například dovíte, že
Velmi bych přivítal, kdyby mi někdo poradil, jak velké má být to kritérium, podle kterého komise rozhoduje. V jaké formě a komu ho máme doručit, abychom si mohli být jisti, že příště zbyde i na nás.
Že to je hloupost? Je, a velká. Pražskému magistrátu to ale připadá úplně normální a správné.
Hlavní město Praha, bohužel, rozděluje velkou část fondů Evropské unie v oblasti sociální integrace, rozvoje vzdělávání cestovního ruchu. Nejedná se o částky malé. Právě bylo vyhlášeno třetí kolo výzev ESF k předkládání žádostí o finanční podporu z JPD 3, ve kterém se hraje o 780 miliónů Kč.
Pravidla vyhodnocování jsou velice přísná, přesně stanovená Evropskou unií, naprosto objektivní a nezkorumpovatelná. Jenže to by nebyli naši milí mocipáni, aby je nebrali tak nějak po našem po česku.
Každá přihláška se eviduje a zpracovává nadmíru pečlivě, objektivně a nezpochybnitelně. Každý list musí být opatřen digitálním podpisem, aby někoho nenapadlo cokoliv pozměnit. Přihláška musí být sešita a zapečetěna. Podpisy musejí být notářsky ověřené. Zkrátka úřad a pečlivost, jak má být. Však také část přihlášek je odmítnuta už při kontrole formální správnosti.
A což teptve věcné hodnocení! Každá přihláška je pečlivě ohodnocena třemi hodnotiteli. Hodnotitelé musejí být odborníci v daném oboru, musejí projít důkladným školením a prokázat svou nezávislost a nezaujatost. Slib mlčenlivosti i objektivity hodnotitelů jsou samozřejmostí, stejně jako to, že veškeré hodnocení probíhá anonymně. Kritéria, podle kterých se hodnotí, jsou přesně stanovena Evropskou unií a schválena vládou: každý hodnotitel tedy přesně ví, že například za kvalitně sestavený tým může přidělit maximálně 10 bodů, nebo že za nevhodně zvolené řízení publicity může strhnout až 5 bodů. Hodnocení od jednotlivých hodnotitelů se zpracují, na dvě desetinná místa přesně se stanoví počet bodů, které jednotlivé žádosti dosáhly... a pak to přijde.
A pak to přijde! Ohodnocené a podle bodů seřazené žádosti dostane komise, která nejdřív rozhodne o přijetí žádostí a výsledky uveřejní na internetu. Potom se vzpamatuje, výsledky z internetu stáhne a zveřejní výsledky jiné http://www.praha-mesto.cz/(e5bzm4450whuia55msm40s55)/zdroj.aspx?typ=2&Id=65572&sh=-494888360 . A v nich se například dovíte, že
- nejlepšího výsledku, 86 bodů, dosáhly hned tři žádosti. Ale z nich peníze dostane jen jedna, zbývající dvě jsou bez náhrady zamítnuty;
- to, jestli je žádost schválena nebo zamítnuta, nijak viditelně nezávisí na pořadí v bodovém žebříčku;
- ze 42 žádostí, jejichž hodnocení je lepší než průměr, jich je 8 zamítnuto;
- ale namísto toho je zase, byť t.zv. "do zásobníku", schváleno 11 projektů, které byly hodnoceny daleko pod průměrem;
- celkový finanční objem žádostí, které byly hodnoceny jako podprůměrné, ale přesto byly doporučeny k nějaké formě financování, překročil 30% všech přidělených peněz.
Velmi bych přivítal, kdyby mi někdo poradil, jak velké má být to kritérium, podle kterého komise rozhoduje. V jaké formě a komu ho máme doručit, abychom si mohli být jisti, že příště zbyde i na nás.
Vivat Big Brother!
Tak k nám dorazily reality show. Pochválena buď nebesa za všechny Vyvolené, Velké bratry a jejich následovníky i napodobitele!
Aby bylo jasno: nehodlám se nijak rozohňovat nad pokleslostí takové podívané, její bezbřehou nudou, ale ani ji nehodlám nikterak obhajovat či oslavovat. Po pravdě řečeno, ani nemůžu: ještě jsem se na žádný z těch zázraků nedíval, a tak nemám možnost konkrétního srovnání. Jediné, co mohu srovnávat, jsou reakce diváků. Jsou komické. Zdá se mi, že se celý národ potajmu po očku kouká na své Vyvolené Velké Bratry, dílem proto, aby se ujistil, že se tam opravdu nic zajímavého neděje, dílem proto, aby se druhého dne mohl spravedlivě rozhořčovat, jaká pakultura se dnes dává do televize.
Pokud se mne týká, jsem za uvedení těchto reality show televizím opravdu vděčen. Jsem upřímně rád, že přišly a hlavně, že dorazily včas! A nejvíc ze všeho jsem šťastný, že jdou na všech hlavních programech souběžně, denně nebo skoro denně, že před nimi není úniku a člověk nemá kam přepnout (leda snad na slabomyslný seriál vystřižený z červené knihovny).
Před mnoha lety, coby naivní mladík, kamarádil jsem se s krásnou přítelkyní. Dobře zi vzpomínám, jak jsme tenkrát pomlouvali její rodiče, kteří se nám jevili jako pravzor paďourství a rozkladu: otec, programátor, úderem páté odpolední dorazil domů. Usadiv se na pohovce, otevřel lahev piva, zapnul televizi a vypnul IQ. Nezájem o svět a nezájem o cokoliv, tupě sledoval besedy o šlechtění řepky, stejně jako pořady pro ženy a večerní kursy ruštiny. Když už chrápal hodně nahlas, převzala štafetu maminka a nad pořadem pro ženy Zrnění často vydržela až do ranních hodin. Nevycházeli jsme z úděsu, v divokosti mládí jsme to nechápali a mnohokrát jsme si svatosvatě slibovali, že nám se něco podobného určitě nemůže stát.
Když jsem poprvé zjistil, že není kam přepnout, zamrazilo mne. Uvědomil jsem si, že za ta léta jsem pozvolna a nepozorovaně klesl na skoro stejnou úroveň - neúroveň. Že už léta jsem nebyl v divadle, týdny v kině, celé dny jsme nepřečetl knihu. Jen do práce, z práce, pak zapnout TV a vypnout IQ. Představa, že bych podobně jako moje babička s dědečkem, mohl po práci vyjít ven na procházku, držet se za ruce, pozvolna se loudat a sledovat život kolem, mne ani nenapadla.
Na štěstí pro mne, popudila mne hned reklama na Vyvolené. Když jsem pochopil, že před kamerami v domě není úniku, pochopil jsem také, že to není nic pro mne. Je mi jedno, kam až Vyvolený výkvět národa za peníze hodlá klesnout, to se mne netýká. Ale představa, že bych se měl - za své peníze - koukat na televizi, jak se soutěžící jde vyčůrat, jak koná intimní hygienu a k tomu poslouchat perly jeho společenské konverzace a gejzíry nezkrotného intelektu, to mne tedy dostalo. Jednou provždy jsem pochopil, že tohle tedy nepotřebuju.
Ano, Vyvolení Velcí Bratři přišli ještě včas. Alespoň pro mne a alespoň doufám, že ano. První dny bez televize jsem se cítil jako v absťáku. Doufám, že reality show v televizi vydrží, než překonám detoxikační příznaky a než se vrátím do normálního života. Než začnu myslet.
Aby bylo jasno: nehodlám se nijak rozohňovat nad pokleslostí takové podívané, její bezbřehou nudou, ale ani ji nehodlám nikterak obhajovat či oslavovat. Po pravdě řečeno, ani nemůžu: ještě jsem se na žádný z těch zázraků nedíval, a tak nemám možnost konkrétního srovnání. Jediné, co mohu srovnávat, jsou reakce diváků. Jsou komické. Zdá se mi, že se celý národ potajmu po očku kouká na své Vyvolené Velké Bratry, dílem proto, aby se ujistil, že se tam opravdu nic zajímavého neděje, dílem proto, aby se druhého dne mohl spravedlivě rozhořčovat, jaká pakultura se dnes dává do televize.
Pokud se mne týká, jsem za uvedení těchto reality show televizím opravdu vděčen. Jsem upřímně rád, že přišly a hlavně, že dorazily včas! A nejvíc ze všeho jsem šťastný, že jdou na všech hlavních programech souběžně, denně nebo skoro denně, že před nimi není úniku a člověk nemá kam přepnout (leda snad na slabomyslný seriál vystřižený z červené knihovny).
Před mnoha lety, coby naivní mladík, kamarádil jsem se s krásnou přítelkyní. Dobře zi vzpomínám, jak jsme tenkrát pomlouvali její rodiče, kteří se nám jevili jako pravzor paďourství a rozkladu: otec, programátor, úderem páté odpolední dorazil domů. Usadiv se na pohovce, otevřel lahev piva, zapnul televizi a vypnul IQ. Nezájem o svět a nezájem o cokoliv, tupě sledoval besedy o šlechtění řepky, stejně jako pořady pro ženy a večerní kursy ruštiny. Když už chrápal hodně nahlas, převzala štafetu maminka a nad pořadem pro ženy Zrnění často vydržela až do ranních hodin. Nevycházeli jsme z úděsu, v divokosti mládí jsme to nechápali a mnohokrát jsme si svatosvatě slibovali, že nám se něco podobného určitě nemůže stát.
Když jsem poprvé zjistil, že není kam přepnout, zamrazilo mne. Uvědomil jsem si, že za ta léta jsem pozvolna a nepozorovaně klesl na skoro stejnou úroveň - neúroveň. Že už léta jsem nebyl v divadle, týdny v kině, celé dny jsme nepřečetl knihu. Jen do práce, z práce, pak zapnout TV a vypnout IQ. Představa, že bych podobně jako moje babička s dědečkem, mohl po práci vyjít ven na procházku, držet se za ruce, pozvolna se loudat a sledovat život kolem, mne ani nenapadla.
Na štěstí pro mne, popudila mne hned reklama na Vyvolené. Když jsem pochopil, že před kamerami v domě není úniku, pochopil jsem také, že to není nic pro mne. Je mi jedno, kam až Vyvolený výkvět národa za peníze hodlá klesnout, to se mne netýká. Ale představa, že bych se měl - za své peníze - koukat na televizi, jak se soutěžící jde vyčůrat, jak koná intimní hygienu a k tomu poslouchat perly jeho společenské konverzace a gejzíry nezkrotného intelektu, to mne tedy dostalo. Jednou provždy jsem pochopil, že tohle tedy nepotřebuju.
Ano, Vyvolení Velcí Bratři přišli ještě včas. Alespoň pro mne a alespoň doufám, že ano. První dny bez televize jsem se cítil jako v absťáku. Doufám, že reality show v televizi vydrží, než překonám detoxikační příznaky a než se vrátím do normálního života. Než začnu myslet.
4.7.05
Zabili jste mně grant, tak tady máte přes držku.
Nadpis s parafrází ze Švejka dost přesně popisuje moje pocity. Až na to, že ve Švejkovi se jednalo o nenávist k cizincům, zatímco já -stydím se to přiznat- naopak pociťuju vděčnost k Bruselu.
Ať se to komu líbí nebo nelíbí, naše členství v EU pociťuju jako výhodu. I proto, že okamžikem našeho přistoupení se pro nás otevřely měšce z různých strukturálních fondů a kohezních fondů a fondů na vědu a výzkum. Je to úžasná věc v situaci, kdy poslanci společně s vládou kašlou na školství, na vědu i výzkum a namísto toho peníze plnými hrstěmi cpou dílem do svých kapes, dílem do bezedných děr, jakými jsou policie, vězeňství a armáda. Neříkám, že to nechápu: málokdo z poslanců ještě kdy půjde studovat, z počtů by do jednoho propadli už ve druhé třídě. Zato mít policejní ochranu - a kdyby něco, i protekci v kriminále, to se může hodit! Ale tvrdím, že se mi to hrubě nelíbí.
Proto jsem byl šťastný, že se na výzkum také dostane. A ve srovnání s tím, na co jsme zvyklí, nikterak málo. Zatímco běžné granty (grant=finanční podpora nějakého projektu) od Grantové agentury se pohybují od 20 do 200 tisíc (korun), granty od EU mají zhruba stejný rozsah, ale v eurech! S tím už se dá leccos dosáhnout.
Moc se mi líbilo i to, jak je grantová soutěž zorganizovaná. Projekty se podávají a hodnotí podle velmi přísných pravidel: každý projekt musí být prošitý mašličkou a přelepen pečetí, aby do něj nešlo něco dodatečně přidávat. Každá stránka musí být opatřena digitálním podpisem, aby nešlo něco dodatečně měnit. Každý podpis musí být ověřen notářem, k tomu přiloženo ověřené potvrzení o bezdlužnosti a o přidělení IČ a o velikosti podniku a výpis účetní závěrky a spousta dalších potvrzení. Projekty se hodnotí třemi anonymními hodnotiteli, kteří předtím prošli patřičným vyškolením, musejí složitě dokazovat svou nezávislost a slibovat mlčenlivost.
Vše je uspořádáno tak, aby vznikla dokonalá iluze objektivnosti a neúplatnosti. Nakonec, po všech složitých administrativních procesech, určená komise sestaví pořadí projektů podle počtu bodů a vyrobí červenou čáru. Kdo je nad čárou, dostane grant - kdo je pod čarou, nedostane nic.
Tedy, tak to aspoň funguje v kulturních zemích. V Česku to však funguje jinak: čtyři témata, která má na starosti pražský Magistrát, příslušná komise vyhodnotila a doporučila, kterým projektům se granty udělit mají a kterým ne. Dokonce výsledky umístila na web (http://www.praha-mesto.cz) a 28. dubna předložila k projednání Zastupitelstvu. Zastupitelstvo hl. m. Prahy vybrané projekty schválilo a seznam schválených projektů také umístilo na web.
Jenomže přitom někomu došlo, že jde o docela zajímavé peníze. A tak hned druhý den Zastupitelé informaci z webu zase vymazali a kosí bratři se sešli znovu, tentokrát s kufry plnými projektů od svých strýčků a známých. A při zasedání začali ty nikým neprojednané projekty, co dostali od svých strýčků a známých, vytahovat a cpát do pořadníku. Nakonec to dopadlo tak, že deset řádně vyhodnocených a schválených projektů ze seznamu vyřadili a namísto nich tam nastrkali projekty od svých kamarádíčků. A nestyděli se celou tu ostudu znovu umístit na web.
Na tomto místě se musím zastavit a veřejně prohlásit, že nevím, jestli se jednalo jen o projekty od strýčků a kamarádíčků. Pokud se mýlím a byly mezi tím také projekty od bratranců a od bývalých milenek, tak se za nepřesnost omlouvám. Předpokládám, že se postižení ozvou a vysvětlí zde, o jaký přesně příbuzenský (nebo finanční?) vztah se jednalo.
Smůla byla v tom, že někdo z postižených měl hodně dlouhé prsty. Těmi zaklepal na příslušné dveře v Bruselu a Brusel do Prahy vyslal kontrolu. Inu, proč to přikrášlovat - najednou bylo zle! Komise zvedla Magistrátu mandle a spustila maličké zemětřesení, kterým se jako červená nit táhla hrozba, že se kohouty na penězovodu zastaví úplně a že si to někdo odskáče. A tak nezbylo, než aby se kosí bratři sešli do třetice. Na svém třetím zasedání odvolali to, co předtím odvolali a slíbili, co ještě předtím slíbili. Odborně to nazvali revokací předešlého usnesení.
A já musím říci, že mě to potěšilo. Co se mne týče, tak je to poprvé v moderní historii co vidím, že hajzl dostal přes prsty a spravedlnost zvítězila. I když, pravda, v kulturních zemích by se nezastavili na půlce cesty a konkrétně (a hlasitě) by označili viníka. S vědomím, kde žijeme, nám asi musí stačit, že Nova a Hospodářské noviny o tom přinesly malou bezzubou zmínku.
I to je důvod, proč se stydím za Prahu a fandím Bruselu.
Ať se to komu líbí nebo nelíbí, naše členství v EU pociťuju jako výhodu. I proto, že okamžikem našeho přistoupení se pro nás otevřely měšce z různých strukturálních fondů a kohezních fondů a fondů na vědu a výzkum. Je to úžasná věc v situaci, kdy poslanci společně s vládou kašlou na školství, na vědu i výzkum a namísto toho peníze plnými hrstěmi cpou dílem do svých kapes, dílem do bezedných děr, jakými jsou policie, vězeňství a armáda. Neříkám, že to nechápu: málokdo z poslanců ještě kdy půjde studovat, z počtů by do jednoho propadli už ve druhé třídě. Zato mít policejní ochranu - a kdyby něco, i protekci v kriminále, to se může hodit! Ale tvrdím, že se mi to hrubě nelíbí.
Proto jsem byl šťastný, že se na výzkum také dostane. A ve srovnání s tím, na co jsme zvyklí, nikterak málo. Zatímco běžné granty (grant=finanční podpora nějakého projektu) od Grantové agentury se pohybují od 20 do 200 tisíc (korun), granty od EU mají zhruba stejný rozsah, ale v eurech! S tím už se dá leccos dosáhnout.
Moc se mi líbilo i to, jak je grantová soutěž zorganizovaná. Projekty se podávají a hodnotí podle velmi přísných pravidel: každý projekt musí být prošitý mašličkou a přelepen pečetí, aby do něj nešlo něco dodatečně přidávat. Každá stránka musí být opatřena digitálním podpisem, aby nešlo něco dodatečně měnit. Každý podpis musí být ověřen notářem, k tomu přiloženo ověřené potvrzení o bezdlužnosti a o přidělení IČ a o velikosti podniku a výpis účetní závěrky a spousta dalších potvrzení. Projekty se hodnotí třemi anonymními hodnotiteli, kteří předtím prošli patřičným vyškolením, musejí složitě dokazovat svou nezávislost a slibovat mlčenlivost.
Vše je uspořádáno tak, aby vznikla dokonalá iluze objektivnosti a neúplatnosti. Nakonec, po všech složitých administrativních procesech, určená komise sestaví pořadí projektů podle počtu bodů a vyrobí červenou čáru. Kdo je nad čárou, dostane grant - kdo je pod čarou, nedostane nic.
Tedy, tak to aspoň funguje v kulturních zemích. V Česku to však funguje jinak: čtyři témata, která má na starosti pražský Magistrát, příslušná komise vyhodnotila a doporučila, kterým projektům se granty udělit mají a kterým ne. Dokonce výsledky umístila na web (http://www.praha-mesto.cz) a 28. dubna předložila k projednání Zastupitelstvu. Zastupitelstvo hl. m. Prahy vybrané projekty schválilo a seznam schválených projektů také umístilo na web.
Jenomže přitom někomu došlo, že jde o docela zajímavé peníze. A tak hned druhý den Zastupitelé informaci z webu zase vymazali a kosí bratři se sešli znovu, tentokrát s kufry plnými projektů od svých strýčků a známých. A při zasedání začali ty nikým neprojednané projekty, co dostali od svých strýčků a známých, vytahovat a cpát do pořadníku. Nakonec to dopadlo tak, že deset řádně vyhodnocených a schválených projektů ze seznamu vyřadili a namísto nich tam nastrkali projekty od svých kamarádíčků. A nestyděli se celou tu ostudu znovu umístit na web.
Na tomto místě se musím zastavit a veřejně prohlásit, že nevím, jestli se jednalo jen o projekty od strýčků a kamarádíčků. Pokud se mýlím a byly mezi tím také projekty od bratranců a od bývalých milenek, tak se za nepřesnost omlouvám. Předpokládám, že se postižení ozvou a vysvětlí zde, o jaký přesně příbuzenský (nebo finanční?) vztah se jednalo.
Smůla byla v tom, že někdo z postižených měl hodně dlouhé prsty. Těmi zaklepal na příslušné dveře v Bruselu a Brusel do Prahy vyslal kontrolu. Inu, proč to přikrášlovat - najednou bylo zle! Komise zvedla Magistrátu mandle a spustila maličké zemětřesení, kterým se jako červená nit táhla hrozba, že se kohouty na penězovodu zastaví úplně a že si to někdo odskáče. A tak nezbylo, než aby se kosí bratři sešli do třetice. Na svém třetím zasedání odvolali to, co předtím odvolali a slíbili, co ještě předtím slíbili. Odborně to nazvali revokací předešlého usnesení.
A já musím říci, že mě to potěšilo. Co se mne týče, tak je to poprvé v moderní historii co vidím, že hajzl dostal přes prsty a spravedlnost zvítězila. I když, pravda, v kulturních zemích by se nezastavili na půlce cesty a konkrétně (a hlasitě) by označili viníka. S vědomím, kde žijeme, nám asi musí stačit, že Nova a Hospodářské noviny o tom přinesly malou bezzubou zmínku.
I to je důvod, proč se stydím za Prahu a fandím Bruselu.
22.4.05
Nejdůvěryhodnější banka roku 2004 (návod k použití)
Tak jsem zase jednou použil služeb internetového bankovnictví České spořitelny, Nejdůvěryhodnější to banky roku 2004. A dobře mi tak.
Uznávám, že tentokrát si za to můžu sám, měl jsem si dát pozor a transakci zadat správně. Bohužel, člověk je tvor chybující, a tak jsem čísílka na platebním příkazu popletl. Moc mě to mrzí a kdybych věděl, jak internet banking ČS funguje, mrzelo by mě to ještě víc.
Jedná se o to, že na chybu jsem přišel okamžitě po odeslání. Je časné dopoledne, ta špatně zadaná transakce se uskuteční nejdřív v 17 hodin, a tak by člověk předpokládal, že je dost času s tím něco udělat. Opak je pravdou. Prostě to nejde. Geniální a cenami ověnčená aplikace Internet banking České spořitelny to prostě neumí. Marná byla moje snaha, nejde to ani přes pobočku, ani přes horkou linku, nejde to vůbec.
Chtěl bych se s ostatními uživateli podělit o návod, jak se to přece jen zařídit dá:
Okamžitě musíte "vyčistit" účet a držet ho prázdný ještě 3 dny. Teprve pak se transakce automaticky vyhodnotí jako neproveditelná a sama se zablokuje. V mém případě stačilo obejít pár bankomatů a z každého vybrat částku větší než malou, až se zůstatek přiblížil nule. Také jsem mohl celý zůstatek převést na účet u jiné banky - kdybych to udělal na pobočce která vede můj účet, provedlo by se to rovnou a v 17 hodin už by automat neměl z čeho brát. Ale to bych jim zbytečně dopřál poplatky za převod. Podle mého názoru si za takovéhle "služby" zaslouží spíš karabáč než poplatky, ale chápu, že bankéři mohou být jiného názoru.
Uznávám, že tentokrát si za to můžu sám, měl jsem si dát pozor a transakci zadat správně. Bohužel, člověk je tvor chybující, a tak jsem čísílka na platebním příkazu popletl. Moc mě to mrzí a kdybych věděl, jak internet banking ČS funguje, mrzelo by mě to ještě víc.
Jedná se o to, že na chybu jsem přišel okamžitě po odeslání. Je časné dopoledne, ta špatně zadaná transakce se uskuteční nejdřív v 17 hodin, a tak by člověk předpokládal, že je dost času s tím něco udělat. Opak je pravdou. Prostě to nejde. Geniální a cenami ověnčená aplikace Internet banking České spořitelny to prostě neumí. Marná byla moje snaha, nejde to ani přes pobočku, ani přes horkou linku, nejde to vůbec.
Chtěl bych se s ostatními uživateli podělit o návod, jak se to přece jen zařídit dá:
Okamžitě musíte "vyčistit" účet a držet ho prázdný ještě 3 dny. Teprve pak se transakce automaticky vyhodnotí jako neproveditelná a sama se zablokuje. V mém případě stačilo obejít pár bankomatů a z každého vybrat částku větší než malou, až se zůstatek přiblížil nule. Také jsem mohl celý zůstatek převést na účet u jiné banky - kdybych to udělal na pobočce která vede můj účet, provedlo by se to rovnou a v 17 hodin už by automat neměl z čeho brát. Ale to bych jim zbytečně dopřál poplatky za převod. Podle mého názoru si za takovéhle "služby" zaslouží spíš karabáč než poplatky, ale chápu, že bankéři mohou být jiného názoru.
16.1.05
Humanitární krádež
Divné věci se dějí v české kotlině. Před několika lety Velký Myslitel vymyslel podivuhodnou zvrhlost, humanitární bombardování. Od těch dob je těžké, velmi těžké, něčím mne překvapit. A přesto se povedlo. V souvislosti, kterou vím už několik dní a která mi, i po několika dnech, pořád ještě zvedá žaludek i krevní tlak. Promiňte mi to, ale musím se z toho vypsat.
Aby bylo jasno: miluju Indonézii a miluju její obyvatele. Prosté a chudičké, pilné a pracovité, srdečné a veselé. Měl jsem příležitost tam jistou dobu pobývat mimo obvyklá turistická letoviska a věřte mi nebo ne, dodnes ta doba patří k mým nejkrásnějším vzpomínkám. Tragédie způsobená tsunami, monumentální a hrozná ve své neodvolatelnosti, mnou strašlivě otřásla. Počet 163 000 mrtvých v oblasti je nepředstavitelná hrůza, pro kterou se mi nedostává slov. Samozřejmě jsem pro účinnou pomoc ve všech formách, finanční i věcnou, okamžitou i dlouhodobou. Mám úctu a obdiv ke každému, kdo postiženým věnoval sebemenší dar, protože to je projev hluboké lidskosti. Sám jsem přispěl nemalou částkou a dal bych i víc, kdybych měl. Ale dávám a dával bych ze svého, ne z cizího!
Možná se pozastavíte, proč na takovou samozřejmost kladu důraz. Nejspíš proto, že v české kotlině to vůbec samozřejmé není! Malý český človíček totiž vymyslel další obludnost světových rozměrů, totiž humanitární krádež. V životě by mne nenapadlo, že je něco takového možné, kdybych býval nepotkal dávného přítele, podnikatele, rozzuřeného do rudého žáru. Nebyl čas uvažovat, že se mu v jeho rozpoložení raději obloukem vyhnu. Po několika zdvořilostních frázích to z něj vyvřelo jak z vulkánu. Právě se vracel od svého mobilního operátora, kam ho přivedl nezvykle vysoký telefonní účet. Ano, tušíte správně. V jeho firmě je zvykem, že zaměstnanci používají služební mobily. Prakticky pořád jsou rozježdění po zákaznících, a tak je to operativní, praktické a když se vezme, že mobilní operátor poskytuje významným firemním zákazníkům zajímavé slevy, je to nakonec i docela levné.
Tedy, jen v dobách, kdy zrovna nepropuklo dárcovské šílenství. Protože to, co mého přítele rozzuřilo a mne znechutilo, jsou dárcovské SMS, tak zvané DMS. Dárcovské SMS samy o sobě jsou geniální vynález. Malému českému hajzlíčkovi dovolují, aby uspokojil svoje ego a prožil si dobrý pocit vykonavatele dobra, aniž by za to zaplatil třeba i jediný haléř z vlastní kapsy! Ano, nejeden zaměstnanec celými hrstmi přispíval na záchranu Asie, v pohnutí na mobilu mačkal čudlíky jako zběsilý. Měl dobrý pocit, že přispívá na dobrou věc. Byl na sebe hrdý, jak se dokáže obětovat pro nešťastné oběti. Nakonec, proč by nepřispíval, když to je z cizího, že? Mého přítele to stálo zatím 56 tisíc za dárcovské SMSky, které poslali bez jeho vědomí jeho zaměstnanci a které musel zaplatit sám ze svého. Ale vyjádřil naději, že nejspíš ještě nedobrovolně přispěje mnohem víc.
Když jsem si uvědomil hloubku toho mravního bahna, docela mě zamrazilo. Nejde jen o to, že velká část tolik vychvalovaných DMS odešla ze služebních mobilů, a z nich zase velká část pravděpodobně z mobilů státních zaměstnanců, takže nakonec z naší společné kapsy. Víc mne zamrzela ta nízkost. Ať se nám to líbí či nikoliv, krást peníze z kapsy svého zaměstnavatele, i když v dobrém úmyslu, je pořád ještě krádež. Humanitární krádež.
P.S.
Ten můj přítel za svých 56 tisíc dostal aspoň výpis hovorů z jednotlivých mobilů. Už se těšil, jak je zaměstnancům vyúčtuje, aby měli příležitost přispět na Asii i ze svého.
Aby bylo jasno: miluju Indonézii a miluju její obyvatele. Prosté a chudičké, pilné a pracovité, srdečné a veselé. Měl jsem příležitost tam jistou dobu pobývat mimo obvyklá turistická letoviska a věřte mi nebo ne, dodnes ta doba patří k mým nejkrásnějším vzpomínkám. Tragédie způsobená tsunami, monumentální a hrozná ve své neodvolatelnosti, mnou strašlivě otřásla. Počet 163 000 mrtvých v oblasti je nepředstavitelná hrůza, pro kterou se mi nedostává slov. Samozřejmě jsem pro účinnou pomoc ve všech formách, finanční i věcnou, okamžitou i dlouhodobou. Mám úctu a obdiv ke každému, kdo postiženým věnoval sebemenší dar, protože to je projev hluboké lidskosti. Sám jsem přispěl nemalou částkou a dal bych i víc, kdybych měl. Ale dávám a dával bych ze svého, ne z cizího!
Možná se pozastavíte, proč na takovou samozřejmost kladu důraz. Nejspíš proto, že v české kotlině to vůbec samozřejmé není! Malý český človíček totiž vymyslel další obludnost světových rozměrů, totiž humanitární krádež. V životě by mne nenapadlo, že je něco takového možné, kdybych býval nepotkal dávného přítele, podnikatele, rozzuřeného do rudého žáru. Nebyl čas uvažovat, že se mu v jeho rozpoložení raději obloukem vyhnu. Po několika zdvořilostních frázích to z něj vyvřelo jak z vulkánu. Právě se vracel od svého mobilního operátora, kam ho přivedl nezvykle vysoký telefonní účet. Ano, tušíte správně. V jeho firmě je zvykem, že zaměstnanci používají služební mobily. Prakticky pořád jsou rozježdění po zákaznících, a tak je to operativní, praktické a když se vezme, že mobilní operátor poskytuje významným firemním zákazníkům zajímavé slevy, je to nakonec i docela levné.
Tedy, jen v dobách, kdy zrovna nepropuklo dárcovské šílenství. Protože to, co mého přítele rozzuřilo a mne znechutilo, jsou dárcovské SMS, tak zvané DMS. Dárcovské SMS samy o sobě jsou geniální vynález. Malému českému hajzlíčkovi dovolují, aby uspokojil svoje ego a prožil si dobrý pocit vykonavatele dobra, aniž by za to zaplatil třeba i jediný haléř z vlastní kapsy! Ano, nejeden zaměstnanec celými hrstmi přispíval na záchranu Asie, v pohnutí na mobilu mačkal čudlíky jako zběsilý. Měl dobrý pocit, že přispívá na dobrou věc. Byl na sebe hrdý, jak se dokáže obětovat pro nešťastné oběti. Nakonec, proč by nepřispíval, když to je z cizího, že? Mého přítele to stálo zatím 56 tisíc za dárcovské SMSky, které poslali bez jeho vědomí jeho zaměstnanci a které musel zaplatit sám ze svého. Ale vyjádřil naději, že nejspíš ještě nedobrovolně přispěje mnohem víc.
Když jsem si uvědomil hloubku toho mravního bahna, docela mě zamrazilo. Nejde jen o to, že velká část tolik vychvalovaných DMS odešla ze služebních mobilů, a z nich zase velká část pravděpodobně z mobilů státních zaměstnanců, takže nakonec z naší společné kapsy. Víc mne zamrzela ta nízkost. Ať se nám to líbí či nikoliv, krást peníze z kapsy svého zaměstnavatele, i když v dobrém úmyslu, je pořád ještě krádež. Humanitární krádež.
P.S.
Ten můj přítel za svých 56 tisíc dostal aspoň výpis hovorů z jednotlivých mobilů. Už se těšil, jak je zaměstnancům vyúčtuje, aby měli příležitost přispět na Asii i ze svého.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)