Jsme svědky sebevraždy České televize?

Jsme svědky sebevraždy, kterou na sobě páchají Česká televize, UPC a další televizní společnosti?

Česká televize se pokouší ovlivnit veřejné mínění ve prospěch amerického XBR radaru v Brdech. Paradoxní je, že kdyby byl radar opravdu postaven, po technické stránce by to v ČR znamenalo konec všech televizí šířených přes satelit, tedy i konec ČT. Aspoň pro tu část diváků, kteří se po vypnutí analogových vysílačů stanou závislými na satelitním příjmu.

Příměr pro netechniky: Každý si pamatuje blýskavou kouli z diskotéky. Co se stane, když na ni zamíříme bodovým reflektorem? Samozřejmě začne házet odlesky do celého prostoru. A co se stane, když namísto blýskavé koule budeme mít pohybující se letadlo, na které budeme svítit pořádně silným paprskem radaru? Stane se totéž, "odlesky" radarového signálu se budou odrážet do celého okolí. A protože to je mimořádně silný radar, budou i ty odlesky patřičně silné! Problém je v tom, že na zemi pod letadlem jsou tisíce satelitních parabol, do kterých ty radarové odlesky budou pražit. A protože radar pracuje na stejné frekvenci, na kterou jsou naladěny ty paraboly, satelitní přijímače se úplně zahltí a přestanou fungovat. Samozřejmě neuvažujeme o případu, že by do paraboly radarový paprsek vniknul přímo (třeba z bočního laloku antény) - to by přijímač patrně vůbec nepřežil.

Vysvětlení pro polotechniky: Satelity se nacházejí na jihozápadní obloze ve vzdálenosti asi 36000 km a vysílají výkonem typicky 800W. Když se v odpovídajícím místě oblohy objeví letadlo o efektivní ploše 100 m2 a vzdálené 40 km, bude se od něj paprsek radaru odrážet stejně, jako kdyby tam namísto letadla letěl vysílač se špičkovým impulsním výkonem 225000W, resp. se středním výkonem 8500W. Jinými slovy: ve stejném frekvenčním pásmu X budeme mít vedle sebe dva vysílače, přičemž ten rušivý bude asi 1000x blíž a 10x (v impulsu dokonce skoro 300x) silnější.

Podrobnosti pro techniky: V článku http://www.blisty.cz/2007/9/6/art36097.html je proveden výpočet modelové situace. Radar XBR vysílá v pásmu 3 cm (8 až 12,4 GHz) se středním výkonem nejméně 170 kW, špičkový výkon v impulsu až 4,5 MW. Střední efektivní vyzářený výkon bude 120 dBW, takže na konci Fresnelovy zóny (asi 40 km od antény radaru) tak může být v průřezu svazku hustota vysokofrekvenčního výkonu 2250 W / m2 (impulsní). Boeing 747-200 má efektivní plochu 300 až 500 m2. Podle Britských listů (http://www.blisty.cz/art/36007.html) přelet letadla vyvolá například v Příbrami intenzitu elektromagnetického pole kolem 5,27 W/m2, což je přes polovinu (!) bezpečnostní normy pro člověka.

Škola, to nejsou jen peníze

Jan Čulík zveřejnil dne 9.6.2008 v Britských listech svou úvahu „Učitele by bylo zapotřebí ze škol vypráskat, ne přidávat jim na platech“. Nemyslím, že by věc byla až tak jednoduchá.

Úvodní poznámka: Jsem si vědoma, že nelze psát rovnítko mezi studijní schopnost studenta a mezi jeho všeobecnou inteligenci, vyjádřenou třeba pomocí IQ. Konečně, všichni z praxe známe jak příklady moudrých lidí, kteří nikdy nedosáhli formálního vzdělání, tak i příklady hlupáků, ověnčených zvučnými tituly. Ale zatímco o „studijních schopnostech“ nemám žádné údaje, o IQ jsou údaje aspoň nějaké (i když jich je málo) a počítají se standardní odchylkou=15. Z nedostatku lepších informací proto píšu o IQ a věřím, že u „studijních předpokladů“ to bude obdobné.

Tato země ročně porodí něco přes 100.000 dětí, z čehož polovina je nadaných s IQ = 100 a více, druhá polovina je, s prominutím, hloupých. Tak je IQ definován. Může se nám to líbit nebo nelíbit, ale to je současně to jediné, co s tím můžeme dělat.

Když budeme chytrým dětem házet klacky pod nohy, když je budeme vychovávat špatně nebo pokřiveně, případně když je budeme demotivovat (viz současné platy ve zdravotnictví, školství i jinde), může se nám podařit, že některé z těch opravdu chytrých dětí odradíme nebo ztratíme. Ale, bohužel, obráceně to nefunguje. Z hlupáka moudrého člověka neuděláš, ať se snažíš sebevíc. Jak vidíme na četných politických postech, moudrost se někdy nedostaví ani u těch, kterým Bůh dal úřad.

To znamená, že dobrou a usilovnou prací všech vychovatelek, učitelek a celé armády dalších pedagogických pracovníků, můžeme v nejlepším případě zachránit 50.000 vzdělaných lidí ročně, ale nemůžeme jich získat víc. Pokud budou někteří pedagogové pracovat špatně, můžeme ve výsledku dostat vzdělaných lidí méně, případně žádného. (Někdy mám dojem, že k tomu jsme na nejlepší cestě.)

Za dob našich prarodičů, v době Žákových Študáků a kantorů, maturovalo kolem 30% populace a těch, kteří dosáhli na vysokou školu, byla hrstka. Za našich časů vycházelo z vysokých škol skoro 40% populace. To znamená, že i ti nejhorší měli IQ přes 105 a více, čemuž bylo přizpůsobeno jak množství a obtížnost učiva, tak také délka studia (typicky 5 roků).

Jestliže dnes vrchnost rozhodla, že 80% populace musí mít střední školu s maturitou, jinými slovy tím řekla, že maturitu musí dostat studenti s IQ = 75 a více. Bohužel, to už je lehký stupeň slabomyslnosti. Tabulka má tvar křivky (standardní odchylku) rozložení IQ trochu ostřejší než pramen citovaný v poznámce, takže je ještě přísnější: „Nižší stupeň slabomyslnosti. S problémy zvládne základní školu, úspěšný v zvláštní škole.“

Řeknu to ještě jinak a ošklivěji: úroveň znalostí potřebná k vykonání maturity musela být snížena tak, aby maturitou prošli i žáci s IQ=75.

Povšimněte si, že to nijak nesouvisí s kvalitou práce učitelů. Kdyby učitelé pracovali špatně, situace by se mohla ještě zhoršit. Ale není v silách žádného učitele, aby z hloupého žáka učinil mudrce. Chyba už nastala a sebelepší úsilí pedagogů ji nemůže napravit. Chyba spočívá v tom, že vrchnost naivně věří, že počet vystudovaných lidí může volně měnit vládním nařízením asi tak, jako může měnit procento biolihu v naftě.

Jestliže dnes vrchnost rozhodla, že 60% populace musí mít vysokou školu (akademickou hodnost „bakalář“), pak tím je jednoznačně vymezeno, že na tento titul musí dosáhnout každý, kdo má IQ 80 nebo více. Tečka, punktum.

Pokud se vám to nelíbí, je mi líto. Mně také ne. Je zřejmé, že tudy cesta nevede a že snaha zákonodárců, přes noc „vyrobit“ vzdělaný národ, je nesmyslná. Výsledkem jejich snahy je pravý opak: vzdělání, dříve cenné a kvalitní, se rozmělňuje a ztrácí v záplavě titulů, z nichž každý má menší cenu než ten včerejší a které ve výsledku neznamenají nic. Jestli to je náhoda nebo úmysl, to nevím a netroufám si o tom spekulovat.

Závěrečná poznámka: netvrdila jsem a netvrdím, že podprůměrně inteligentní člověk nemůže dosáhnout vynikajícího vzdělání. Může, ale bude k tomu potřebovat veliké úsilí jak své, tak svého okolí. Rozhodně není možné, aby studenti s IQ=80 dosáhli za 3 roky bakalářského studia stejné úrovně znalostí, jako před 30 lety dosahovali studenti s IQ=105 za 5 let studia. Kdo si to myslí, je buď blázen, nebo ministr školství.

Všechno je jinak

Lidovecký ministr Cyril Svoboda jako první z politiků veřejně připustil, že volbu hlavy státu provázejí zákulisní obchody. Ve své aktuální korespondenci voličům a kolegům přiznal, že lidovecké hlasy pro Václava Klause přinesou straně zákon o církevních restitucích.

Tuto zprávu dnes přinesly hlavní zpravodajské servery. Na serveru Aktuálně se k ní rozhořelo několik neobvykle rozsáhlých diskusí: třeba zde a nebo zde.

Když si odmyslím přispěvatele s obsesívní psychotickou poruchou (nick Mandrake), tak se příspěvky dají rozdělit do tří skupin:
- první skupina je postupem KDU-ČSL, zejména kupčením kolem prezidentské volby zklamána až znechucena;
- druhá skupina ukazuje, kde vlastně katolická církev k majetku přišla (např. Bílá hora), a je tím zklamána až znechucena;
- třetí skupina prorokuje, že KDU-ČLS si tímto krokem definitivně vykopala hrob, je jím zklamána až znechucena.
Nejčastější ovšem jsou příspěvky, ve které se kombinují všechny tyto postoje současně.

Já se ovšem domnívám, že všechno je jinak. Našim poslancům sice můžeme vyčítat ledacos, ale nedostatek chytrosti k jejich chybám rozhodně nepatří. Když se na situaci podíváme čistě rozumově, bez emocí, tak to uvidíme jasně.

Volitelnost KDU-ČSL se dlouhodobě pohybuje těsně nad pětiprocentní hranicí a v poslední době zase nabrala směr dolů. Loď se potápí. Řadoví poslanci mají šanci tak 50:50, že se s KDU-ČSL znovu dostanou do parlamentu. Řadoví poslanci mají mnoho cest, jak se dál dobře živit a jak se udržet u koryta: mohou se plynule překabátit do jiné strany (někteří z nich nikoliv poprvé), mohou si opatřit lukrativní pozici v některém penězovodném ministerstvu.

Ale co mají dělat poslanecké špičky? Jít někam pracovat? To není dostatečně lukrativní (nehledě na to, že by to mnozí neuměli). Ze svého působení v čele strany jsou příliš známí a "profláknutí", takže do příštího parlamentu (resp. do vedoucích funkcí) by se stejně nedostali, i kdyby se KDU-ČSL jako taková nějakým zázrakem přehoupla přes magickou hranici 5%. Ze stejného důvodu nemohou ani doufat, že by se uplatnili v jiné straně. Co jim tedy zbývá?

Jediná možnost je, potopit KDU-ČSL a od jejich trosek se odrazit k poslednímu skoku výš. Tedy: na následujících 60 let si vytvořit bezpečný penězovod, kterým bude od státu k církvím proudit 300 miliard. Ty peníze samozřejmě nepotečou samospádem: někdo je bude muset spravovat, rozdělovat, kontrolovat. Někdo je bude muset opečovávat, aby neplesnivěly ve slamníku, ale aby se hezky otáčely a vydělávaly. A na to bude potřeba zřídit důležité úřady a orgány, ať už státní anebo církevní.

Být takovým správcem a rozdělovačem státních peněz, to teprve bude prebenda! Kam se na to hrabe šéf státního ČEZu s nějakými umolousanými 670 milióny! To bude krásné teplé místečko za větrem, se zaručenými příjmy, bez rizika a bez zodpovědnosti. Takové hezké místečko pro naše lidovecké bratry. Pro čelné představitele KDU-ČSL, kteří se osvědčili.

Vyznamenávání v Zemanově režii vzbudilo rozruch

Česká mediální žumpa zase měla o čem psát.

 

Prezident Zeman si dovolil vyznamenat/nevyznamenat několik významných/bezvýznamných osobností (nehodící se vyškrtněte). O některých nominacích se hodně diskutovalo; někdo prohlásil, že vyznamenání od Zemana nepřijme, jiní už vyznamenaní vyhrožovali, že svá vyznamenání vrátí a další jej opravdu (skoro) vrátil.

 

Zvlášť pikantní mi připadly věty, jako "Prezident ocenil filmové tvůrce, kteří se nikterak nezasloužili o stát, pouze mu ve své profesi pomohli k politické kariéře. To je nechutné a jako občan k tomu nemohu mlčet". Pikantní mi připadají v kontextu jiných neuvěřitelných servilností.

 

Podívejme se například na nositele nejvýznamnějšího českého vyznamenání, Řádu Bílého lva. Ten se uděluje, resp. propůjčuje "osobám, které se zvlášť vynikajícím způsobem zasloužily o Československo nebo Českou republiku". Z nich vyjímám postupně podle data udělení:

• Benito Mussolini
• Čankajšek
• Fidel Castro
• Leonid Iljič Brežněv
• Muhammad Rezá Pahlaví
• Muammar Kaddáfí
• Jásir Arafat
• Bill Clinton
• Michail Sergejevič Gorbačov
• Lech Wałęsa
• Alexander Dubček
• Václav Havel

K tomu snad není co dodat. A pokud ano, tak jedině to, že já sám bych se mezi takovou společností ocitnout nechtěl.

Klidné velikonoce!

Všem návštěvníkům přeji klidné Velikonoce!

Sirky nepatří do rukou dětem

Dát dítěti do rukou sirky může být skoro stejně fatální, jako dát psychopatovi kulomet ... nebo ministerským úředníkům matematický vzorec!

Tak zvaná reforma zdravotnictví zavádí nový výpočet ceny léků, a to podle vzorce, který obsahuje funkci arkus tangens. V lékárnickém prostředí vzorec vzbudil značnou pozornost, ačkoliv k tomu vlastně není žádný důvod - funkce arkus tangens by měla být známa každému, kdo úspěšně absolvoval první ročník střední školy.

Bohužel, praxe ukazuje, že tomu je spíše naopak a že nejméně ze všech svému vzorci rozumějí právě ministerští úřadníci. Kteří ho vytvořili.

V lékárně zaplatíte 30 korun za položku na receptu, ale geniální Julínkův vzorec současně donutí lékárnu, aby snížila cenu o mnohem víc než o 30 korun. A tak čím bude lék dražší, o to víc peněz lékárna přijde.

Samozřejmě to vyvolává otázku, jestli ministerští jsou tak perverzní idioti (a jde o geniální útok, který má zničit lékárny), nebo jenom idioti (a ve vzorci je chyba).

Ne, netřeba se obávat. Geniální opravdu nejsou.

Vysvětlení je prosté: úhly se měří v radiánech. Dělají to tak matematici, učí to tak školství a měla by to tak dělat i státní správa, protože ji k tomu zavazují zákony (soustava jednotek SI je zavedena zákonem). MZ to nedělá. Kdyby dodržovalo zákony, fungoval by jejich vzorec v pořádku...

Cenzura internetu

Dnešního dne jsem odeslal podepsaný email poslancům A. Babišovi, J. Zlatuškovi a S. Polčákovi, kteří mne podle mého volebního obvodu zastupují. Mail jsem poslal prostřednictvím webu http://napistejim.cz .


Dobrý den,

obracím se na Vás, vážený pane poslanče, jako na toho, kdo zastupuje mne a mé zájmy v PS ČR. Jsem znepokojen snahami o regulaci internetu, vyjádřenými v návrhu nového zákona o hazardních hrách, který předložilo MF ČR.

Proto Vás zdvořile žádám, abyste mým jménem hlasoval PROTI PŘIJETÍ tohoto zákona.

K nesouhlasu mne vede přesvědčení, že je to naprosto nepřijatelný a protiústavní cenzurní zásah do svobody Internetu, který může mít v budoucnu dalekosáhlé následky. Konkrétně pak nesouhlasím:

- s blanketním ustanovením podle § 82 návrhu, který pravomoc k zablokování internetového serveru svěřuje neznámému a nekontrolovatelnému úředníkovi, který za své rozhodnutí nenese žádnou odpovědnost a jehož rozhodnutí je de facto nepřezkoumatelné (dikce návrhu "...zejména internetová stránka..." dovoluje i velmi extenzívní výklad);

- s tím, aby se prostředky získanými z mých daní plýtvalo na vytvoření a provoz systému, o kterém jako odborník už apriori vím, že nutně musí být nefunkční a který lze velmi snadno obejít.

S pozdravem...


Pokud s mým názorem souhlasíte, prosím, pošlete své vyjádření i svým poslancům. Jedině tehdy, když si poslanci uvědomí, že by také příště nemuseli být zvoleni, je nějaká naděje na změnu.

Více zde: https://apps.odok.cz/kpl-detail?pid=KORN9PQFJEEQ

Volební aukce

Ať otevřu noviny či internet, vypadnou na mne otlemené fotografie politiků a jejich volební sliby-chyby.

Jenže já nechci mraky mlhavých slibů. Já jen chci, aby mne můj poslanec zastupoval. To znamená, aby prosazoval věci, které k životu potřebuju. A aby hlasoval proti věcem, kterých se bojím. Je mi přitom jedno, jestli je zrzavý nebo jestli má pleš.

Ať dělám, co dělám, takovou nabídku od politiků nikde nevidím. A tak mne napadlo, že to obrátíme. Že to udělám stejně, jako když chci na internetu něco prodat v internetové aukci. Prostě vyhlásím, co nabízím (svůj hlas do senátu) a také sepíšu, jaké mám požadavky.

A vy, milí páni politici a senátní kandidáti, se snažte. Zde, v diskusi pod článkem, se může pěkně jmenovitě přihlásit každý, kdo mi mé požadavky chce splnit. A to si pište, že jejich splnění si budu náležitě kontrolovat.

Chci:
- aby už konečně byla dokončena dálnice D11.

Nechci:
- aby vojska ČR operovala v Iráku, Afghanistánu ani v Iránu;
- aby v ČR byl umístěn americký radar nebo jeho náhražka, Centrum raketového systému;
- aby v ČR byla legalizována dohoda ACTA (blíže viz ).

A teď už se, mí milí kandidáti, můžete začít hrnout. Své nabídky mi můžete i vysvětlit. Hlas dám tomu, kdo mé požadavky splní nejlépe.

Kontrolní otázka pro ostatní laskavé čtenáře: co myslíte, nestálo by za úvahu to zobecnit?

Poděkování neznámému dobrodinci

Dnes se mi stalo, co jsem ještě nezažil.

V Praze-Bráníku ve Vrbově ulici, směrem ke Konstruktivě, je nově instalovaná třicítka. Dnes tam policajti měřili.

Těsně před radarem postával mladík s velikým kartónem, na kterém bylo velkým písmem napsáno RADAR!

Neznámý dobrodinče, díky!

Lékaři - náš vzor?

Zajímavým vzorem a poučením (v kladném i záporném smyslu) pro nás může být nedávná revolta lékařů.

Pozitivně hodnotím, že se vůbec dokázali domluvit a vzepřít. Že prokázali odvahu a kolegialitu, což už se v českých zemích moc nevidí. Za nejdůležitější výsledek pokládám, že prokázali, že to jde! Že když se spojí dostatečná masa dostatečně vlivných a dostatečně nasraných lidí, tak i tak dementní vláda, jako je ta naše, musí s nimi nakonec jednat.

Za negativní pokládám především to, že si pálili prsty za zájmy někoho jiného, kdo tiše z pozadí tahal za nitky. A kdo nakonec časem slízne všechnu smetanu. Ale to už je jiný příběh.

Jinak praktické výsledky jejich činu jsou spíše smutné. Získali slíbených 1,5 miliardy, což je zhruba stejná částka, jakou nás ročně stojí úplně zbytečný Senát. Je to necelé jedno procento (!) toho, co ze státního rozpočtu nakradou různé korupční mafie. Je to zhruba 10% toho, co nás ročně stojí úplně zbytečné Gripeny. O válečných dobrodružstvích (možná bych měl spíše napsat zločinech) v Srbsku, Afghánistánu, Iráku atd. vůbec nemluvě.

Jestli lékaři ty peníze vůbec získají, když jim je vláda obratem zase z kapsy vytáhne, je vlastně otázka. Ale přesto může být případ lékařů inspirací i poučením. Jednak svou akci založili na naprosto legálních základech. Z toho plyne, že i my ostatní můžeme využít nepřehlednosti té bramboračky, nazývané "legislativní systém", a citelně na vládu zaútočit za pomoci jejích vlastních zbraní, nedomyšlených zákonů.
Poučné zase musí být, jak jednání dopadla. Hlavní příčina je, aspoň podle mého, v nezvládnutém vyjednávání. Přestože zpočátku byly cíle lékařů jasně formulované (chceme X peněz a chceme, aby nikdo z revoltujících nebyl propuštěn), nakonec se z obou požadavků muselo slevit. Po pravdě, asi to ani jinak dopadnout nemohlo. Vláda nepochybně disponuje prostředky, jak kteréhokoliv mluvčího rebelů donutit k poslušnosti, i kdyby se nám ty prostředky sebevíc eklovaly. Vládě se neekluje nic.

Stačí si vzpomenout na dodnes nevyšetřené nehody. Třeba na tu, jak bývalý šéf Škodovky v plné rychlosti najel do neoznačeného kamionu, který se hned za nepřehlednou zatáčkou otáčel – a jehož řidič se nikdy nenašel. Nebo na spoustu nepohodlných podnikatelů, kteří za záhadných okolností zmizeli a už je nikdo nikdy neviděl… Zkrátka, každý vyjednávač, i kdyby byl sebeodolnější a sebetvrdší, má svou mez, za kterou nepůjde. Dokud jde jen o peníze, statečných se pár najde. Ale v okamžiku, kdy by měli začít hazardovat se životem a zdravím své rodiny, svých blízkých – to si rozmyslí skoro každý.

Poučení, které z toho vyplývá, je jednoduché: celá akce se musí postavit tak, aby neexistovali žádní vyjednávači. Aby vláda neměla partnera, kterého by – výhodami či násilím – mohla „přesvědčit“. Ještě jinak řečeno, aby se každý z 10 miliónů občanů, skryt za svou anonymitou, mohl svobodně rozhodnout, jestli už „své sankce proti vládě“ odvolá, a nebo ještě ne.

Vizi, jak to udělat, popíšu v jiném článku.

Coondoleeza Riceová

Tak nevím: nepřeháníme to s tou politickou korektností?!

"Cook" se odjakživa vyslovuje [kúk], ne?



(Já vím: dětinský, nekorektní a ještě k tomu pravopisně chybný žertík. Tak soráč.)

Lidová z Podbrdska

Ptá se Mirek v Bílém Domě,
kdepak máte prachy pro mě?
Doufám, že to bude balík,
musí dostat taky Dalík.
Za to jak jsme bez hany
oklamali občany.

Odměníme Vlastičku
za tu pěknou písničku.
Na Sašu a Knížete
také prosím myslete.
Vymýšlí si oba skvěle,
občan kouká jako tele.

Langer ten se neurazí,
když se mu též něco vrazí.
Maká dlouho do noci
a drží nás u moci.
A ještě jsme, že jsem tak smělý,
na Čuníka zapomněli.
V ostudě se chudák brodí,
každá kačka se mu hodí.

Ještě drobky do rance
pro ODS poslance.
A teď, než si dáme odchod,
připijme na skvělý obchod.
Vydařený den byl dnes,
máte Brdy a k nim les.

A my zase svoje prachy,
lidi zmáknem, žádný strachy.
Vždyť je to jen stádo ovcí,
tupá kořist - a my lovci.

Dopis Jiřímu Paroubkovi

Poslanci dělají prasárny, podrazy a hajzloviny. Ale proč je dělají? Protože my, kteří jsme je zvolili, je neženeme k odpovědnosti! (Nejlépe vidlemi.) Proto si myslím, že je povinností každého z nás, vyžádat si od nich vysvětlení. Lze to i slušnou formou. (Aniž by si ji zaloužili.)


Vážený pane poslanče,

z parlamentního zápisu je zřejmé, že jste nehlasoval v důležitém hlasování o tzv. "církevních restitucích" dne 13. 7. 2012. Tím jste nepřímo umožnil, aby byl zákon o tzv. církevních restitucích schválen.

Jako volič, který Vás volil v posledních volbách, se na Vás obracím se zdvořilým dotazem, proč jste v tomto důležitém hlasování nehlasoval. Věřím, že mně i ostatním Vašim voličům vysvětlíte, co bylo tak důležité, že to pro Vás bylo důležitější než zastupovat zájmy těch, kteří Vás do Parlamentu zvolili.

V dokonalé úctě Pupík


P.S.
Totéž se týká mimo jiných ještě i následujících poslanců:
ČSSD
Ing. Václav Klučka
Ing. Alfréd Michalík
Ing. Antonín Seďa
VV
Mgr. Josef Dobeš
David Kádner
Mgr. Milan Šťovíček
Nezařazení
MUDr. Pavel Bém
Michal Doktor
Mgr. Jaroslav Škárka

Den, kdy trhy zasáhl strach

Strach. To je jediné slovo, které charakterizovalo v pondělí světové finanční trhy. Nikdo nechtěl kupovat akcie a nikdo zase nechtěl nikomu půjčovat peníze, píše deník Independent.

Svět se plnou parou řítí do největší globální krize, jakou kdy kdo zažil. U kormidla Titaniku se vlády přou, jestli zatočit doleva nebo doprava. Jen v ČR se nic špatného neděje - podobně jako to Zápotocký tvrdil ještě v předvečer měnové reformy 1953.

Není pochyb, že nás nečeká nic pěkného. Pokusme se však myslet pozitivně a hledejme, co by globální krize znamenala pro nás.

Právě začala krize v automobilovém průmyslu. Protože 60% průmyslu je nějakým způsobem navázáno na největší automobilky, v krátkodobém horizontu docela jistě dojde ke krachu řady podniků, k propouštění, sociálním otřesům, možná i hladu. To není dobrá vyhlídka. Ale když už k tomu muselo dojít a když už tomu neumíme zabránit, pokusme se toho aspoň využít. Ve společnosti už dlouho panuje "blbá nálada". Lidé jsou čím dál nespokojenější jak s vládou, tak s celkovou situací v zemi. Nespokojenost už docela otevřeně probublává na povrch v internetových diskusích, lidé se viditelně radikalizují. Přejít od slov k činům lidem zatím bránila jednak vlastní pohodlnost, jednak strach. S výjimkou pár bezdomovců na tom dosud ještě nikdo nebyl tak špatně, aby neměl co ztratit. Doteď si každý rozmyslel, jít protestovat a tím riskovat ztrátu zaměstnání, které je sice blbé a za pár šupů, ale přece jen lepší, než nic.

To se teď změní. Už nebude ani to blbé zaměstnání za pár šupů. Už nebude, co ztratit. Leda své okovy ;-) Jenže v tom je současně největší riziko: dodnes jste si vy, společensko-vědní intelektuálové, hráli své filozofické hry. Ale nic použitelného z vás nevypadlo. Lidé budou přesně vědět, co nechtějí - ale úplně chybí vize, co by měli chtít. Vize, kam dál, k čemu se upnout. A v tom vidím problém největší, protože kde chybí sjednocující vize, tam nastává anarchie. A před tím nás chraň všichni svatí včetně Marxe s Klausem.

V dlouhodobém horizontu se mi situace jeví daleko příznivěji. Především je fakt, že jistou (a patrně nejbohatší) část společnosti tvoří velkohubí žvanilové a lehkoživkové. Jsou to různí politici, poradci, takyekonomové a vůbec všichni, kteří se nedokáží uživit vlastní prací. Krize je pro takové existence smtrelná. Nemyslím, že by nám to bylo líto a naopak věřím, že společnosti jen prospěje, když se od takových příživníků očistí.

Nám všem, komu zbohatlíci nadávají do socek a kdo, upřímně řečeno, máme holé zadky, nemůže krize dlouhodobě ublížit. My se umíme uživit svou prací (a pozor, nemyslím tím jen tlouct kladivem do nýtů! Dobré lékaře, inženýry, učitelky i uklízečky potřebují a budou potřebovat všude). S příslovečnou českou adaptabilitou jsme schopni na chatě namísto skalniček vypěstovat brambory, namísto televize se vrátit ke knížkám - a přežít. Netvrdím, že to bude snadné a už vůbec se na něco takového netěším. Bude to pád, ale jen z malé výšky. Dobře nám nebude, ale přežijeme to skoro všichni a relativně v pohodě. Proti mladým nadějným ekonomům, jejichž schopnosti jsou založené na tom, že dvakrát týdně chodí chlastat s vlivným úředníkem z úvěrového oddělení, docela jistě.

Válka novinářů

Před několika dny vyšla pod timto názvem úvaha Martina Skapíka. Zaujala mne do té míry, že jsem si ji dovolila převzít. Snad mi to autor promine.

Novinařina je nádherná profese, která nabízí lidem informace, které nemají šanci pro své zaneprázdnění sami získávat. Je také nanejvýše odpovědná, protože právě na základě zprostředkovaných informací se lidé rozhodují o své budoucnosti. Koho budou volit? Kam vloží své úspory, svou životní energii? Kterou akci podpoří a proti které půjdou třeba na protestní shromáždění.... To je skutečná novinařina. Měla by měřit každému stejně. Děje se tak?

Nemůžeme předpokládat, že v každé české rodině bude jeden novinář, který bude objíždět domácí i zahraniční události a informovat o tom, v jakém světě vlastně žijeme, který systém vlády se ukazuje jako moudrý a kdo z politiků nám lže... To jsou banální fakta, která vedou k logickému závěru, že úloha novinářů ve společnosti je ve svém výsledku neporovnatelně silnější, než úloha politiky - tedy všude tam, kde by novinařina fungovala. Těžko si představit, že by politici pro pocitvě informovanou veřejnost prosadili cíle, které by odporovaly novinářskému zjištění, reflexi pravdy.

Můžeme tedy banální konstataci ještě upřesnit. Naprostá většina společnosti je pochopitelně a zcela odkázána na informace od novinářské obce, tedy od naprosté menšiny. O to větší odpovědnost by každý novinář měl mít. Vezmeme-li v úvahu statistiku, vlivový podíl médií na občana, centralizaci a monopol médií, potom se dostaneme k fascinujícímu číslu. O tom co je "pravda", rozhoduje v naší zemi nejvíce tisícovka vlivných novinářů. Ti by měli hledat pravdu, burcovat či uklidňovat občana ve věcech veřejných. Stranou můžeme ponechat bulvární novinařinu, která (a pokud to dělá slušně, proč ne ?) vyhledává "pikantnosti" se života slavných lidí, ale také politiků, tedy takzvaných celebrit....

I novinář se může splést, nebo dostat k falešným zdrojům, přehodnotit situaci, proto je moudré, aby i novinářská obec měla mezi sebou konkurenci. Každý, kdo se podívá na večerní zprávy u nás, tedy tří hlavních konkurenčních televizních zpravodajství, musí nabýt dojmu, že ve světě se v podstatě nic rozporuplného neděje. Stejné zprávy, stejné obrázky, stejné argumenty, naprostá shoda. Vše je v pořádku... V zásadních postojích nelze nalézt žádný rozpor. Žijeme v rozvíjející se demokracii, nyní tedy pomáháme v boji s "darebáckými" státy našemu spojenci a více méně vše probíhá tak, jak má... Je čas pustit si nešťastného pasáčka vepřů, který psychicky selhal a utýral chov. To se může stát. Je čas pustit si líbající novomanžele jednoho pohlaví, kterak jsou oddáváni, protože nejvyšší soud jednoho státu rozhodl, že nelze diskriminovat pohlaví v otázce svatby. Když si chce vzít pán pána nebo slečna slečnu, neměl by jim v tom někdo bránit. Svatba jako svatba!

Budiž. Pojďme si ale připomenout událost, která rozhodně není marginálií a postoje všech (!) vlivových sdělovacích prostředků. Je to pár let, co jsme viděli nákresy Iráckých podzemních zařízení na výrobu zbraní, viděli jsme také pojízdné výrobny zbraní. Počítačově zpracované informace tajných služeb a rozhořčené tváře našich i spřátelených (nedarebáckých) politiků. Slyšeli jsme doslova "mantru". "Sadám Husain vyrábí zbraně hromadného ničení". Viděli jsme to přece na vlastní oči. Viděli jsme ty nákresy, počítačové vizualizace jeho detailních plánů na útok proti civilizaci.


Kdo by nepodpořil válku, či alespoň nezaujal smířlivý postoj ve věci, kdy jeden diktátor a jeho družina, podporovaná všudypřítomnou Al Kajdou, připravuje útok proti nám všem. Byli to novináři, kdo získali podporu veřejnosti pro útok na Irák! Svět vytvořil koalici vedenou USA a válka v Iráku získala nelidskou podobu. Trpí vojáci, nevinní lidé, hovoří se o nejméně půl milionu dětských obětí, v zemi je občanská válka a Iráčané prožívají svůj Exodus, hromadný odchod mimo válkou zmítaná území. Válka měla být rychlá, levná, s minimem civilních obětí. Válka je naopak dlouhá, bolestivá s maximem civliních obětí, navíc nekončící a stojící neuvěřitelné peníze. Peníze, které racionálně použity, mohly zachránit bezpočet lidí "třetího" světa od hladovění, jsou vydávány na likvidaci Iráku.

Fascinující zpráva od "velitele" této válečné akce prezidenta George Bushe jr. a jeho administrativy přichází před několika týdny. "Zpravodajské informace byly špatné, zbraně hromadného ničení ani jejich výrobny se v Iráku nenašly", povzdechl si pan prezident a dodal, že zklamaly rozvědky nejen USA, ale také jiných států. Za tím pozvdechem je už něco kolem milionů zmařených životů a nákladná, zničující válka, která přirozeně přešla i ve válku občanskou.

Shrňme tedy jednou větou. Nejzoufalejší, nejničivější válečný konflikt nového tisíciletí vznikl na základě klamu, prostě se někde někdo spletl nebo možná úmyslně zalhal? Tak či onak, projekce, které na desítky let uvíznou v mysli občanů - ony počítačové modely podzemních bunkrů, pojízdných autobusů - laboratoří na výrobu chemických zbraní, pojízdných odpalovacíh ramp, jsou fikcí, klamem.

Válka ale klamem není. Teď by se měli omluvit a odstoupit všichni Ti zpravodajští pracovníci, ale také novináři. Svět je ve válce, také naše země, ale šlo se tam omylem!!! Kampaň za válku, bez které nebylo možno získat pro tuto válku veřejné mínění, se ukázala býti naprostým klamem.

Novináři by se měli ptát, kde se stala chyba? Měli by se zeptat, kdo vytvářel ony počítačové animace, falešné projekce přímo vetkával do mysli veřejnosti, a to dlouhé měsíce, hlavně by se ale měli omluvit a zeptat politiků. Proč tedy ve válce pokračujete? Ta válka ztratila své opodstatnění.

To se ale neděje. Nikdo nemá zodpovědnost za ten hrozný, zdrcující omyl? Ba co více, nikdo ani na okamžik nepřemýšlí, že pokud se příčina válečného tažení ukáže jako klam, potom je celá agrese zbytečná, nesmyslná, ta agrese je zločinem. Zločinem z omylu?

Neptá se nikdo na nic. Nabízí se přirovnání. Představme si, že by někdo omylem udal svého souseda, že má ve sklepě zbraň, kterou chce zničit celou čtvrť. To by doložil věrně vypadajícími důkazy, nákresy zničujícího zařízení. Zcela pochopitelně by tam policie vyslala zásahovou jednotku. Hle, informace souseda by se ukázaly klamem. Policie1) by musela uhradit křivě obviněnému veškeré náklady vzniklé s její operací vůči domnělému nebezpečí, také by se mu jistě omluvila a poskytla finanční odškodné za tuto událost. Potom by přišel na řadu onen soused, který tedy vydal křivé svědectví, špatné nákresy... Zřejmě by se zkoumalo, zda své podání vypracoval při smyslech, v podstatě by se tedy jen rozhodovalo, zda skončí s vysokým trestem ve vězení, nebo ve vězení s psychiatrickým dozorem.....

To samé, v mnohem tragičtějším měřítku se stalo v Iráku. Ale neděje se nic! Válka pokračuje, i když soused se spletl, a to hned vícero sousedů a velmi vzdálených. Zpravodajské služby se zmýlily, novináři se zmýlili, válka vznikla z důvodu fantasmagorické fikce, nikoliv racionálních zpravodajských informací. Ale pokračuje a novinářům to zjevně nevadí, těm vlivným, nevadí to politikům a v Iráků dále umírají nevinní lidé a země bude decimována zjevně ještě dlouho, pokud se kdy zklidní emoce vnitřní války v samotném Iráku, objektivní důsledek každé občanské války....


Rozumem je tato situace neuchopitelná. Opravdu novinářům nevadí, že se účastníme na válce, která vznikla jako tragická fikce, jako manipulace z jakési Sci-Fi dílny zpravodajských služeb?

Opravdu nikomu nevadí, že jsme ve válce v koalici na základě klamu - křivého obvinění?

Co ještě administrativa pana Bushe přizná? Co jednou bude nucena přiznat ve věci událostí z 11/09 2001? Ponechme stranou údajné "konspirační teorie", věci neprokázané, ale příliš mnoho vědců už doložilo minimálně to, že akce není výsledkem řádění Al Kajdy, protože budovy byly strženy demolicí, která požaduje v takovém rozsahu týdny příprav a vynikající práce pyrotechniků....

Vystoupí jednou pan prezident Bush a řekne: "Omlouváme se, špatně jsme celou věc vyšetřili, špatné zpravodajské informace, věci byly jinak...."

Jenže důsledky jak války v Iráku, tak údajného atentátů horské teroristické skupiny Al Kajda, jsou zničující a nevratné.

Nikdo se ale nenamáhá válku zastavit, omluvit se Iráckému lidu a připravit seznam válečných reparací, obnovy Iráku, zastavit to tažení... Mrtvé pan Bush vzkřísit neumí... Irák je poničen na možná století, plný zraněných, psychicky poničených lidí, vypjat k občanské válce... Na základě klamu!

Nabízí se závěrečná otázka. Když v té nejzákladnější věci, jakou je účast ve válce, omezení občanských práv a svobod zákony preventujícími údajně další "Husainy", "Al Kajdy", když v této nejzákladnější věci je spouštěcí záminkou možná dokonce záměrné klamání občanů, co asi pravdivého nám média sdělují? Když i po přiznání Bushovy administrativy tažení pokračuje, co v tomto mediálním světě už je tedy více pravda, než to, že by válka měla být rychle ukončena a vyšetřeno pozadí klamavých informací?

Nabízí se i další elemntární zjištění. Co vše Bushova administrativa a nejen ona, ale i participujících stran - států, co jsou ochotny udělat pro to, aby celý politický podvod nepraskl? Nemají moc na vybranou, buď udrží svět obyčejných občanů v klamu, to už ale dlouho nepůjde, nebo vyvolají další válku? Nebo přichází varianta supertotalitních států, kde komunismus se bude jen červenat, jak jej demokracie předběhla. Kde se všichni budeme tvářit, že lež je pravda, protože pokud to tak neuděláme staneme, se nepřáteli státu? Tedy sobě samotným?

Budeme upírat marné naděje k novému prezidentovi, budeme opravdu čekat, že i třeba velmi sympatický pan Obama odkryje lež, která zřejmě sahá mnohem dál, než k této válce pro "nic", k této válce bez důvodu?

Budeme mlčky přihlížet tomu, jak televizní zpravodajci naši pacifistickou zemi učí přijímat jako fakt, že v Afghanistánu je na čase, aby také čeští piloté začali střílet do lidí? Kdo z nás má vůbec informace o tom, ať už klamné či neklamné, proč se v Afghanistanů a proti komu válčí?

Budeme, dokud to ještě lze, na internetu vyhledávat poslední zbytky soudné novinařiny a tiše trpět při čtení toho, že nic není jak nám předsouvají novináři? Přehlédneme to všechno?

My možná ano. Ale "oni" ne. Neviditelná ruka mediální manipulace přidává na drtivé síle. Naprostá minorita zpracovává geniální psychologickou manipulací a vizuálními efekty tu obrovskou majoritu, která nechce válečná tažení. Nechce často vůbec nic, jen v klidu žít a hledat také radost ve světě kolem nás. Dnes už to tedy není možné. Novinářům uteklo doopravdy všechno a nesou velkou odpovědnost na tom, že jsme účastni ve válce proti nám samým, ve prospěch nevyšetřovaných, šedivých eminencí, které samozřejmě jako první si koupí "veřejné mínění", respektive jeho tvůrce. A je úplně jedno, jestli ideologickými vizemi, nebo osobními výhodami, důsledek je hrozivý. Jsme ve válce proti darebáckému Iráku, který prý připravoval zbraně hromadného ničení. Ony se ale nenašly?

Najde se novinář, který by se tedy zeptal našich politiků proč se dál na této válce podílíme?

1) samozřejmě se nemluví o PČR

Technický problém

Na rozdíl od humanitárně vzdělaných mudrců - my, oběti technické blbosti, máme v tomhle jasno. Hlavní příčinou tragického vývoje v naší společnosti je absence zpětné vazby.

Každý systém, kterému chybí korekční (tzv. záporná) zpětná vazba, má sklony k nestabilitě. To v technice patří k základním a neměnným pravdám už asi 250 let. Platí to naprosto univerzálně: ve strojařině stejně jako v elektrotechnice a dokonce, čím složitější systém, tím to platí víc!

Nepochybně to platí i u společenských systémů. Přitom je dost jedno, jestli zpětná vazba ve společnosti má podobu morálního a dobrovolně dodržovaného kodexu (Nepokradeš!) nebo jestli je vynucována zvenku (Pokradeš - zaplatíš!). Důležité je, aby existovala a aby fungovala. Pokud její fungování nějakým způsobem narušíme, jako se to stalo u nás, nemůžeme se ničemu divit.

Otázka ovšem není, jestli obnovit zpětnou vazbu ve společnosti, ale jakou by měla mít podobu a hlavně - jak ji prosadit. Bez mučení se přiznávám, že o tom druhém, jak ji prosadit, nemám jasnou představu. Proto se spíše vyjádřím k tomu prvnímu, jak by "zpětná vazba" mohla vypadat. Jsou v zásadě dvě krajní možnosti: demokratická a mocenská. A tisíce variant mezi nimi.

Demokratická varianta znamená, že každý občan by měl své záležitosti řídit a rozhodovat o nich. Protože většina lidí nemá čas, znalosti (a v poslední době ani žaludek) na to, aby to dělala osobně, musí to - chtě nechtě - dělat prostřednictvím svých volených zástupců. Ale to rozhodně neznamená, že by se rozhodování občanů mělo omezit na to, aby si jednou za pět let směli vybrat, jestli radši budou mít prezidenta, který krade propisovačky, nebo radši takového, který doma nosí jarmulku. Přičemž oba reprezentují stejný, nenasytný mezinárodní kapitál. Dokonce to neznamená ani to, že občan dostane teoretickou možnost, uspořádet referendum, když ho nějaký poslanec doopravdu namíchne. Máme-li kolem 6 miliónů voličů na 200 poslanců, tak na jednoho poslance vychází kolem 30 tisíc voličů. Po pravdě řečeno, nedovedu si představit (dokonce ani v dnešním internetovém světě), že by se 30 tisíc lidí vůbec sešlo. Natož pak, aby měli nějaký jednotný názor! Představa, že zákon o referendu a odvolatelnost poslanců povedou k ozdravení naší společnosti, patří proto do kategorie science fiction.

Cesta, podle mého názoru, vede přes malé skupiny lidí. Představme si, že by každých 2500 voličů mělo právo zvolit si svého zástupce. Dva a půl tisíce lidí, to je pár větších paneláků anebo malá vesnička. Nebyl by problém, najít 2500 lidí, kteří budou mít společně stejný zájem. Přitom je jedno, jestli to budou občané ze stejného místa (vesnice), ze stejné zájmové skupiny (klub včelařů) anebo třeba fandové stejné facebook stránky. Podstatné je, že jako si každý může vybrat svého uzenáře, svého zubaře či svého advokáta, také by si mohl vybrat svého politického zástupce. To by vedlo ke vzniku nového povolání (profesionální politik) a k jejich vzájemné konkurenci. Ale hlavně by to vedlo k tomu, že "můj" politik, kterého jsem si vybral a kterého ze svých daní platím, by mi musel skládat účty. To znamená, že kdyby vyjednal něco, co mi nevyhovuje, tak by mi to musel zdůvodnit. A kdybych jeho zdůvodnění pokládal za nevyhovující, tak bych ho mohl nechat odvolat. Když si vezmu, že dnes nejmíň polovina lidí nemá vyhraněný názor nebo je líná se angažovat, tak by teoreticky stačilo, abych v "minireferendu" mezi 2500 voliči získal něco málo přes 600 hlasů. To by neměl být problém.

Dokonce by takové politiky šlo hnát k zodpovědnosti. Když si vezmu analogii k dnešním advokátům, kteří mne také zastupují v životně důležitých situacích a kterým také předem dávám pokyny, čeho chci dosáhnout, jak mají postupovat a kde jsou hranice jejich pravomoci, úplně stejně by to šlo udělat u profesionálních politiků. Prostě bychom předem sepsali memorandum (pokyny, smlouvu či jak tomu chcete říkat). A kdyby ve smlouvě bylo, že církevní prostituce NE a on by přesto zvolil ANO, tak by jednak jeho hlas byl neplatný, jednak zavřít a zahodit klíč. A vzniklé škody zahojit z jeho majetku.

Tím se nenásilně dostáváme k další krajní možnosti, té násilné, mocenské. Ta znamená, že někdo někde rozhodne, jak se to má dělat. A tak se to prostě dělat bude. A basta. A kdo se zprotiví, tak s tím ámen a všichni svatí. Tahle možnost mne nijak nenaplňuje nadšením, ale je fakt, že funguje. Fungovala tisíce let (staré Řecko i Řím), fungovala stovky let (feudálně-kapitalistické formace) i desítky let (komunismus) a funguje i dnes. Vezměme si takovou Čínu: v lidnaté zemi jako je Čína to dnes asi ani jinak nejde. Takže kdyby si tam někdo dovolil jen zlomek toho, co se dnes u nás běžně děje, tak je jasný. S celou rodinou zastřelen před nastoupeným stadiónem diváků, majetek znárodněn, jeho jméno navždy vymazáno ze všech matrik. To je také zpětná vazba! A setsakra funguje.

Radar míru

Odhoďme na okamžik předsudky ("modré straky zas hledají, kde si nakrást") i emoce ("komunistické socky nás chtějí rozeštvat s Amerikou") a podívejme se na otázku radaru s chladnou, racionální rozvahou. Budu vycházet z předpokladu, že radar je zaměřen proti Rusku, což -zdá se- potvrzuje poslední vývoj kolem ruského návrhu na přemístění radaru do Azerbajdžánu. A dále, že radar se nestaví pro radost. Staví se pro válku.

Existují dvě hlavní varianty, jak může probíhat případný konflikt: buď se USA rozhodnou napadnout Rusko preventivním jaderným úderem, nebo Rusko z nějakého důvodu zaútočí na USA.

V prvním případě je vcelku zřejmé, jak by útok probíhal (viz např. http://www.blisty.cz/2007/6/1/art34533.html). Cílem prvního úderu budou odpalovací zařízení ruských balistických mezikontinentálních raket, jakož i ponorky nesoucí balistické rakety a strategická letecká uskupení. Jako první vystartují americké rakety vypuštěné z ponorek, rozmístěných v Karském moři. Tyto rakety poletí ke svému cíli 2,5-3 hodiny. V prvních patnácti až dvaceti minutách po jejich startu, Rusko nechá zničit prvky zabezpečující Američanům spojení, navigaci, rozvědku a identifikaci cílů, tedy i radar v Brdech, salvami několika (až deseti) mezikontinentálních balistických nebo operativně-taktických raket s jadernými hlavicemi. Doba letu na české území je 10-15 minut. Bude použito jaderných hlavic, aby bylo zaručeno úplné zničení. ČR nedisponuje žádným zbraňovým systémem, který by tomu dokázal zabránit. Současně dá Rusko rozkaz zničit americké systémy na torpédoborcích v Barentsově a Baltickém moři, na pobřežních základnách USA v Polsku a v kosmu.

V případě, že by se jako první rozhodlo zaútočit Rusko, není scénář útoku tak jasný, ale bude probíhat obdobně, jen v obráceném gardu. V každém případě by však prvním nezbytným cílem opět byly americké systémy spojení, navigace a identifikace cílů, tedy radar v Brdech. I v tomto případě by nutně bylo použito jaderných hlavic. Platí to, co již bylo uvedeno výše - ČR nedisponuje žádným zbraňovým systémem, který by tomu dokázal zabránit, i s ohledem na to, že doba letu na české území je 10-15 minut.

Povšimněme si, jak by podle ruských stratégů konflikt postupoval dál: Okamžitě po "oslepení" protivníka zahájit rozhovory s vládou USA, poukázat na odhalení počátku agrese a zničení prakticky celého systému americké obrany. Požadovat autolikvidaci vypuštěných raket. Před hrozbou odvetného úderu celým komplexem ruských strategických jaderných sil, nemohou USA takový návrh odmítnout. Odmítnutí by samozřejmě znamenalo začátek všeobecné 'jaderné zimy' a konec současné civilizace.

Přeložme si to do češtiny: v době "před radarem" měly obě mocnosti jistotu, že dojde k oboustrannému vzájemnému zničení. To je dokázalo udržet v rozumných mezích. Ale v době "po radaru" nic takového nebude. Teoreticky si lze představit, že jeden nebo druhý protivník zaútočí dokonce jen na zkoušku. V situaci podle prvního příkladu by například USA mohly odstartovat útočné jaderné síly. Na to by Rusové nepochybně zahájili protiútok a pokusili by se protivníka "oslepit". Během 30 minut bude jasné, zda se jim to povedlo nebo ne. Kdyby se jim to nepodařilo, Bůh jim buď milostiv. A kdyby se jim to podařilo? Stále ještě zbývají skoro dvě hodiny, během kterých lze vést jednání. A že by k dohodě nakonec došlo, je jasné.

Takže, podtrženo a sečteno: Postavením radaru v Brdech (a raket v Polsku) se dostáváme do situace, kdy přestane fungovat stretegie vzájemného odstrašení. Jedna i druhá mocnost budou v postavení (a v pokušení) vyprovokovat "pokusný" konflikt. Ten konflikt bude neobyčejně lukrativní, protože po něm bude nutno obnovit většinu zbraňových systémů. Pokud se protivník nedokáže ubránit, bude vyhlazen a otevře se prostor pro ještě pohádkovější zisky. Pokud se protivník prvnímu útoku ubrání, nic tak strašného se nestane - zemře pár miliónů Čechů (kdepak ono to Česko vlastně je? V Dánsku nebo ve Francii?), geologický prostor mezi Vídní a Berlínem se trochu vyrovná (v té jejich Praze stejně taxíkáři kradli!) a to je vše. O ostatním se uzavře dohoda, letící hlavice se na dálku zdestruují a bude zase dobře. Za ty zisky to přece stojí, ne?

O co jde ve zdravotnictví

Tento názor mi přišel anonymně emailem. Ale pokládám ho za natolik zajímavý a vypovídající, že ho beze změny a bez komentáře zveřejňuji:

Vsadím se, že tento text z insideru nikdo nezveřejní

 

Je totiž až příliš jasný

Analýza – Zdravotní pojišťovny, a mezi nimi svou vahou především VZP, se rozhodly zrušit v republice řadu nemocnic.

Důvodem nejsou úspory, ale jejich vlastní neschopnost efektivně hospodařit. Stačí to ukázat na příkladu pražské fakultní nemocnice v Motole.

Ta dostává od VZP za stejný výkon o třetinu vyšší sazbu než průměrná nemocnice v Česku. V průměrné nemocnici platí VZP za operaci slepého střeva 20 tisíc korun, v Motole o 10 tisíc navíc.

Kdyby VZP platila motolským lékařům za stejnou práci stejné peníze jako například lékařům v nedaleké kladenské nemocnici, ušetřila by 1,3 miliardy korun a nemusela by v příštím roce třináct nemocnic rušit.

Likvidací lůžkové péče v malých městech, jako jsou Hustopeče, Sedlčany, Roudnice, Brandýs nebo Duchcov, totiž ušetří jen 634 milionů.

Plánovanou likvidací další dvanáctky včetně nemocnic v Turnově, Nymburce, Rokycanech nebo Říčanech ušetří VZP do roku 2015 dalších 833 milionů.

Sečteno: Likvidací pětadvaceti nemocnic, tedy šestiny celkového počtu, získá 1,5 miliardy a vydělá tak na nadprůměrné sazby pro nemocnici Motol.

Tato úvaha je však neplatná v případě, že se klienti zrušených nemocnic přesunou do ústavu, který pojišťovny lépe platí. Kdyby se například všichni nechali léčit v Motole, uhradí VZP za jejich péči o půl miliardy navíc. Pak by zdravotnický systém zrušením šestiny nemocnic ročně vydělal necelou miliardu, tedy 3-4 promile svého obratu.

Případ Motola přitom není jedinečný. Nadprůměrné platby pro Všeobecnou fakultní nemocnici na pražském Karlově náměstí přijdou VZP na 1,1 miliardy. Na vyšší sazby pro fakultní nemocnice v Plzni i Hradci Králové utratí VZP ročně po sedmi stech milionech. Příplatky pro další dvě pražské nemocnice na Královských Vinohradech a na Homolce přijdou dohromady na 800 milionů.

Zmíněné údaje o tom, jak jsou jednotlivé nemocnice placeny, dala k dispozici samotná VZP. A ještě větší rezervy je přitom možné najít v zaměstnaneckých pojišťovnách, které údaje o tom, jak přerozdělují peníze daňových poplatníků do jednotlivých nemocnic, zatím nadále úzkostlivě tají.

Podle neoficiálních informací, které potvrzují případy jednotlivých nemocnic, platí zaměstnanecké pojišťovny za stejný výkon ve stejné nemocnici o pětinu až třetinu méně než VZP. Analýza jejich zdravotně pojistných plánů ukazuje, že díky nižším sazbám pro nemocnice ušetří nejméně čtyři miliardy korun ročně.

Díky této strategii shromáždilo šest zaměstnaneckých pojišťoven v polovině letošního roku na svých účtech 15 miliard, tedy desetinásobek částky, která se ročně ušetří likvidací pětadvaceti nemocnic.

Byla to největší stávka. Všimli jste si jí?

Včera proběhla hodinová stávka, do které se zapojil milión stávkujících. Byl to úspěch nebo zklamání? Odpověď najdeme na stránkách médií.

Především, stávka měla takové rozměry, že ji žádná televize nedokázala zamlčet. Jako obvykle, pokoušely se stávku buď zesměšnit, nebo bagatelizovat. Jenže tentokrát mezi nimi chyběla centrální koordinace, a tak každá z nich zapírala něco jiného a vzájemně se usvědčovaly ze lži. Zatímco ČT1 ústy náměstka MZ bagatelizovala, že do stávky se zapojilo jen 5% zdravotníků, Nova přiznala barvu a uvedla 75%. Naproti tomu podle Novy se stávka v dopravě moc neprojevila, zatímco ČT1 uvedla rozčilené tváře cestujících, kteří se nemohli dostat přes zablokované město.

Internetové zdroje stávku braly s ironickým nadhledem (Aktuálně: Byla to největší stávka. Všimli jste si jí vůbec?), viz též připojené fotografie z Aha. Premiér ji prohlásil za marginální drobnost, zosnovanou na sekretariátu ČSSD.

Smutný a překvapující je klid v řadách levicově (nebo aspoň demokraticky) smýšlejících internetových zdrojů a blogů. Jako by stávka byla něco samozřejmého, běžného. Jako by vlastně o nic nešlo.

Opak je pravdou! Ať se to vládě či médiím líbí nebo ne, jednalo se o obrovský úspěch! Po dlouhé době se konečně ozval milión lidí, kteří jinak jen tiše brblají u piva. Vládní deformy je natolik vytočily, že přestali hledět na vlastní lenost, zapšklost, bojácnost. Ti lidé se sebrali a vyšli do ulic!

Snad se konečně začalo blýskat na lepší časy. Snad nám, konečně, milostivý Bůh to vlastenčení z huby do rukou konečně vrazit ráčil!

Poplatky ve zdravotnictví u nás a v SRN

Internetovou poštou mi přišel níže uvedený text. Nevím, jak moc je pravdivý, to ať si posoudí každý sám. Ale přijde mi zajímavý, a proto ho (s díky neznámému dárci) bez komentáře přikládám.

Tady máme socialistický kapitalismus, tam je sociální kapitalismus a v tom je velký rozdíl.
Tam nemají nějaké Cikrty či Julínky, ale sestavení celého systému přenechali odborníkům. To, co z toho vzniklo, je sociálně spravedlivé a přijatelné pro všechny. Nikdo není znevýhodněn a každý přispívá na zdravotnictví dle svých možností.
U nás nejvíce sociálně nespravedlivé je právě to, co oba Tomášové vychvalují jako největší přednost: hranice 5000 Kč pro každého. Určení ochranné hranice poplatků pevně stanovenou výší 5000 Kč je sociálně nespravedlivé. Pro toho, který má roční příjem 500 000 Kč, je to jedno procento z příjmu. Ten, kdo má ale příjem jen 100 000 Kč, je to už 5 % a platí tedy pětkrát více. Aby k této nespravedlnosti nedošlo, mají to Německu stanoveno pevně v procentech. Jsou to pro každého 2 % z ročního přijmu, pro chronicky nemocné 1 %. U každého je tedy hranice individuálně stanovena dle jeho příjmů. Kdo může platit více, platí více, kdo méně, platí méně. Platby zdravotního pojištění taky nejsou stanoveny u všech stejnou pevnou sumou, ale vypočteny procentuálně z platu.
Tak by to mělo být i u hranice poplatků. Pokud je to jinak, je to stejně nespravedlivé, jako kdyby se stanovila daň ze mzdy pro všechny stejnou sumou, třeba 8000 Kč. Ten s příjmem kolem 60 000 Kč by měl důvod se smát, ten s učitelským platem kolem 20 000 Kč by už takový důvod mít nemusel.
Stanovit nějakou hranici, či odvod nějaké daně tak, aby to bylo sociálně spravedlivé pro všechny plátce, nejde jinak než procentuálně. Na to zřejmě nikdo nepomyslel.
Další drzostí je vyžadování placení od bezpříjmových skupin, např.od dětí.
V SRN platí až od 18 let. Předpokládá se, že potom už dítě má vlastní příjem a pokud ne, tak má už nárok na sociální podporu, ze které musí rovněž platit, a to zase až do výše jen 2 % (chronicky nemocní 1 %).
Pokud by ministr Tomáš Julínek vyžadoval, aby za děti platili rodiče, byl by to zase další případ diskriminace rodičů s nedospělými dětmi. Museli by platit dvakrát, jednou za sebe a jednou za děti. Ty s dospělými dětmi by byli zvýhodněni.
Dalším protiústavním krokem je zavedení trestu odnětí platu ve výši tří dnů pro každého nově onemocnělého. To přece nemůže být paušálně zakotveno v zákoně. Takto by mohl trestat jenom soud a musel by případ posuzovat individuálně, pokud by k nějakému zneužití ze strany pacienta opravdu došlo. To je přece nespravedlivé trestat s viníky i poctivé. Typický případ pro soud pro lidská práva ve Štrasburku.
A ještě jedna otázka. Bude muset pacient platit první 3 dny za pobyt v nemocnici, když za tyto tři dny nebude mít žádný příjem? Pokud ano, kde má na to vzít peníze?
V Německu prvních 6 kalendářních týdnů je nemocný placen svým zaměstnavatelem ve výši přibližně 95 % z čisté mzdy. Potom ho platí nemocenská pojišťovna přibližně 75 % z hrubé mzdy. Kdo by toho zneužíval a přitom třeba pracoval na černo, může být i vyhozen ze zaměstnání. Způsobenou škodu samozřejmě musí nahradit.

Praxe s poplatky ve zdravotnictví ve SRN u lékaře.
Za návštěvu u lékaře se platí paušální poplatek za každé kalendářní čtvrtletí roku ve výši 10 eur. Nezáleží na tom, kolikrát lékaře v té době navštívíte, zdali 3x (jednou za měsíc), či 20x. Pokud tedy k lékaři chodíte průběžně přes celý rok, zaplatíte za neomezený počet návštěv za čtyři čtvrtletí celkem 40 eur. U specialisty, kam vás pošle váš lékař, se neplatí nic. Poplatky vybírá sestra, která je dál posílá zdravotní pojišťovně, u které je pacient pojištěn. Nejsou určeny lékaři, ale na podporu zdravotnictví. Lékař si nemůže přivydělat tím, že by si nechal zaplatit za vystavení receptu. Vystavit pacientovi recept je samozřejmost a součást jeho práce.
Ostatně by to bylo i v rozporu se zákonem, kdyby byl lékař placen dvakrát. Jednou zdravotní pojišťovnou a podruhé samotným pacientem. Poplatky jsou plně započítány do nejvyššího možného zatížení pacienta (ochranný limit).Poplatky za léky a obvazový materiál.
Platí omezení na nejvýše 10 eur za lék a materiál. Za každý lék, který je na doplatek, se tedy platí 10 % z jeho ceny, nejméně však 5 eur a nejvýše 10 eur.
Pokud by tedy cena léku byla 300 eur, pacient by nezaplatil 30 eur, ale jenom 10 eur. Poplatky rovněž nejsou určeny lékárníkům, ale pro zdravotnictví jako takové a odevzdány zdravotním pojišťovnám. Jsou plně započítány do hranice nejvyššího zatížení (ochranný limit) bez ohledu na to, jestli by si mohl pacient vybrat lék bez doplatku. Zdravotní pojišťovna do toho nemůže mluvit a musí uznat lék, který lékař pacientovi předepsal a doplatek do limitu započítat.

Poplatky za pobyt v nemocnici.
Za každý den pobytu v nemocnici se platí 10 eur, ale jenom do výše 28 dní v roce. To znamená, že ten, kdo bude ležet v nemocnici 14 dní, zaplatí 140 eur, ten, kdo si poleží v nemocnici 3 nebo 10 měsíců v roce, zaplatí Nejvýše 280 eur. Poplatky jsou rovněž určeny výhradně na celý systém zdravotnictví. Nemocnice musí poplatky převést na účet pojišťovny. Povinnost platit má každý občan starší 18 let. Aby byl poplatek sociální (někdo může zaplatit více, někdo méně), je vypočtena jeho nejvyšší výše z ročního příjmu pacienta a je pevně stanovena na 2 procenta z jeho ročního příjmu. Je to hranice nejvyššího možného zatížení pacienta, kterou může bez nepříznivých sociálních následků ještě snést. U každého je samozřejmě jiná, a sice podle výše jeho příjmu. V tom je sociální spravedlnost pro všechny. Výjimkou jsou zdravotně postižení a chronicky nemocní, u kterých je limit nejvyššího zatížení poloviční, tedy 1 % z jejich příjmů.

Příklad výpočtu limitu.
Kdo má roční příjem 20 000 eur, musí státu ročně přispět na zdravotnictví dvěma procenty, což je 400 eur. Pokud je dlouhodobě nemocný, tak jen jedním procentem, což je 200 eur. U důchodce s ročním příjmem 10 000 eur je to 200 eur, resp. 100 eur, pokud je chronicky nemocný. Vše, co za rok zaplatí přes tuto hranici, je mu zdravotní pojišťovnou vráceno.

Vyúčtování přeplatků.
Každý pacient dostane u lékaře, v lékárně, v nemocnici, všude, kde platí poplatky, stvrzenky, které si uschová a příští rok odevzdá v nemocenské pojišťovně, která vše přepočítá. Co je zaplaceno přes limit, poukáže do šesti týdnů pacientovi na jeho účet. Když zaplatil méně, tak samozřejmě k pojišťovně nejde. Pacient už předem ví, kolik dostane, protože si to sám dokáže podle svých příjmů a stvrzenek spočítat.

A ještě na doplnění.
Dlouhodobě, chronicky nemocný je ten, který je nejméně jeden rok v léčení stejné nemoci a nejméně jednou za čtvrt roku u lékaře na prohlídce, pro léky či radu. Např. diabetici, dále duševně, či tělesně postižení, na lůžko připoutaní apod.
Pro pobyt v lázních a léčebných ústavech platí totéž jako při pobytu v nemocnicích. Lékař z poplatků nic nedostane, a proto není narušen vztah mezi ním a pacientem. Ordinace a nemocnice jsou jen výběrčími poplatků pro nemocenské pojišťovny.