Před několika dny vyšla pod timto názvem úvaha Martina Skapíka. Zaujala mne do té míry, že jsem si ji dovolila převzít. Snad mi to autor promine.
Novinařina je nádherná profese, která nabízí lidem informace, které nemají šanci pro své zaneprázdnění sami získávat. Je také nanejvýše odpovědná, protože právě na základě zprostředkovaných informací se lidé rozhodují o své budoucnosti. Koho budou volit? Kam vloží své úspory, svou životní energii? Kterou akci podpoří a proti které půjdou třeba na protestní shromáždění.... To je skutečná novinařina. Měla by měřit každému stejně. Děje se tak?
Nemůžeme předpokládat, že v každé české rodině bude jeden novinář, který bude objíždět domácí i zahraniční události a informovat o tom, v jakém světě vlastně žijeme, který systém vlády se ukazuje jako moudrý a kdo z politiků nám lže... To jsou banální fakta, která vedou k logickému závěru, že úloha novinářů ve společnosti je ve svém výsledku neporovnatelně silnější, než úloha politiky - tedy všude tam, kde by novinařina fungovala. Těžko si představit, že by politici pro pocitvě informovanou veřejnost prosadili cíle, které by odporovaly novinářskému zjištění, reflexi pravdy.
Můžeme tedy banální konstataci ještě upřesnit. Naprostá většina společnosti je pochopitelně a zcela odkázána na informace od novinářské obce, tedy od naprosté menšiny. O to větší odpovědnost by každý novinář měl mít. Vezmeme-li v úvahu statistiku, vlivový podíl médií na občana, centralizaci a monopol médií, potom se dostaneme k fascinujícímu číslu. O tom co je "pravda", rozhoduje v naší zemi nejvíce tisícovka vlivných novinářů. Ti by měli hledat pravdu, burcovat či uklidňovat občana ve věcech veřejných. Stranou můžeme ponechat bulvární novinařinu, která (a pokud to dělá slušně, proč ne ?) vyhledává "pikantnosti" se života slavných lidí, ale také politiků, tedy takzvaných celebrit....
I novinář se může splést, nebo dostat k falešným zdrojům, přehodnotit situaci, proto je moudré, aby i novinářská obec měla mezi sebou konkurenci. Každý, kdo se podívá na večerní zprávy u nás, tedy tří hlavních konkurenčních televizních zpravodajství, musí nabýt dojmu, že ve světě se v podstatě nic rozporuplného neděje. Stejné zprávy, stejné obrázky, stejné argumenty, naprostá shoda. Vše je v pořádku... V zásadních postojích nelze nalézt žádný rozpor. Žijeme v rozvíjející se demokracii, nyní tedy pomáháme v boji s "darebáckými" státy našemu spojenci a více méně vše probíhá tak, jak má... Je čas pustit si nešťastného pasáčka vepřů, který psychicky selhal a utýral chov. To se může stát. Je čas pustit si líbající novomanžele jednoho pohlaví, kterak jsou oddáváni, protože nejvyšší soud jednoho státu rozhodl, že nelze diskriminovat pohlaví v otázce svatby. Když si chce vzít pán pána nebo slečna slečnu, neměl by jim v tom někdo bránit. Svatba jako svatba!
Budiž. Pojďme si ale připomenout událost, která rozhodně není marginálií a postoje všech (!) vlivových sdělovacích prostředků. Je to pár let, co jsme viděli nákresy Iráckých podzemních zařízení na výrobu zbraní, viděli jsme také pojízdné výrobny zbraní. Počítačově zpracované informace tajných služeb a rozhořčené tváře našich i spřátelených (nedarebáckých) politiků. Slyšeli jsme doslova "mantru". "Sadám Husain vyrábí zbraně hromadného ničení". Viděli jsme to přece na vlastní oči. Viděli jsme ty nákresy, počítačové vizualizace jeho detailních plánů na útok proti civilizaci.
Kdo by nepodpořil válku, či alespoň nezaujal smířlivý postoj ve věci, kdy jeden diktátor a jeho družina, podporovaná všudypřítomnou Al Kajdou, připravuje útok proti nám všem. Byli to novináři, kdo získali podporu veřejnosti pro útok na Irák! Svět vytvořil koalici vedenou USA a válka v Iráku získala nelidskou podobu. Trpí vojáci, nevinní lidé, hovoří se o nejméně půl milionu dětských obětí, v zemi je občanská válka a Iráčané prožívají svůj Exodus, hromadný odchod mimo válkou zmítaná území. Válka měla být rychlá, levná, s minimem civilních obětí. Válka je naopak dlouhá, bolestivá s maximem civliních obětí, navíc nekončící a stojící neuvěřitelné peníze. Peníze, které racionálně použity, mohly zachránit bezpočet lidí "třetího" světa od hladovění, jsou vydávány na likvidaci Iráku.
Fascinující zpráva od "velitele" této válečné akce prezidenta George Bushe jr. a jeho administrativy přichází před několika týdny. "Zpravodajské informace byly špatné, zbraně hromadného ničení ani jejich výrobny se v Iráku nenašly", povzdechl si pan prezident a dodal, že zklamaly rozvědky nejen USA, ale také jiných států. Za tím pozvdechem je už něco kolem milionů zmařených životů a nákladná, zničující válka, která přirozeně přešla i ve válku občanskou.
Shrňme tedy jednou větou. Nejzoufalejší, nejničivější válečný konflikt nového tisíciletí vznikl na základě klamu, prostě se někde někdo spletl nebo možná úmyslně zalhal? Tak či onak, projekce, které na desítky let uvíznou v mysli občanů - ony počítačové modely podzemních bunkrů, pojízdných autobusů - laboratoří na výrobu chemických zbraní, pojízdných odpalovacíh ramp, jsou fikcí, klamem.
Válka ale klamem není. Teď by se měli omluvit a odstoupit všichni Ti zpravodajští pracovníci, ale také novináři. Svět je ve válce, také naše země, ale šlo se tam omylem!!! Kampaň za válku, bez které nebylo možno získat pro tuto válku veřejné mínění, se ukázala býti naprostým klamem.
Novináři by se měli ptát, kde se stala chyba? Měli by se zeptat, kdo vytvářel ony počítačové animace, falešné projekce přímo vetkával do mysli veřejnosti, a to dlouhé měsíce, hlavně by se ale měli omluvit a zeptat politiků. Proč tedy ve válce pokračujete? Ta válka ztratila své opodstatnění.
To se ale neděje. Nikdo nemá zodpovědnost za ten hrozný, zdrcující omyl? Ba co více, nikdo ani na okamžik nepřemýšlí, že pokud se příčina válečného tažení ukáže jako klam, potom je celá agrese zbytečná, nesmyslná, ta agrese je zločinem. Zločinem z omylu?
Neptá se nikdo na nic. Nabízí se přirovnání. Představme si, že by někdo omylem udal svého souseda, že má ve sklepě zbraň, kterou chce zničit celou čtvrť. To by doložil věrně vypadajícími důkazy, nákresy zničujícího zařízení. Zcela pochopitelně by tam policie vyslala zásahovou jednotku. Hle, informace souseda by se ukázaly klamem. Policie1) by musela uhradit křivě obviněnému veškeré náklady vzniklé s její operací vůči domnělému nebezpečí, také by se mu jistě omluvila a poskytla finanční odškodné za tuto událost. Potom by přišel na řadu onen soused, který tedy vydal křivé svědectví, špatné nákresy... Zřejmě by se zkoumalo, zda své podání vypracoval při smyslech, v podstatě by se tedy jen rozhodovalo, zda skončí s vysokým trestem ve vězení, nebo ve vězení s psychiatrickým dozorem.....
To samé, v mnohem tragičtějším měřítku se stalo v Iráku. Ale neděje se nic! Válka pokračuje, i když soused se spletl, a to hned vícero sousedů a velmi vzdálených. Zpravodajské služby se zmýlily, novináři se zmýlili, válka vznikla z důvodu fantasmagorické fikce, nikoliv racionálních zpravodajských informací. Ale pokračuje a novinářům to zjevně nevadí, těm vlivným, nevadí to politikům a v Iráků dále umírají nevinní lidé a země bude decimována zjevně ještě dlouho, pokud se kdy zklidní emoce vnitřní války v samotném Iráku, objektivní důsledek každé občanské války....
Rozumem je tato situace neuchopitelná. Opravdu novinářům nevadí, že se účastníme na válce, která vznikla jako tragická fikce, jako manipulace z jakési Sci-Fi dílny zpravodajských služeb?
Opravdu nikomu nevadí, že jsme ve válce v koalici na základě klamu - křivého obvinění?
Co ještě administrativa pana Bushe přizná? Co jednou bude nucena přiznat ve věci událostí z 11/09 2001? Ponechme stranou údajné "konspirační teorie", věci neprokázané, ale příliš mnoho vědců už doložilo minimálně to, že akce není výsledkem řádění Al Kajdy, protože budovy byly strženy demolicí, která požaduje v takovém rozsahu týdny příprav a vynikající práce pyrotechniků....
Vystoupí jednou pan prezident Bush a řekne: "Omlouváme se, špatně jsme celou věc vyšetřili, špatné zpravodajské informace, věci byly jinak...."
Jenže důsledky jak války v Iráku, tak údajného atentátů horské teroristické skupiny Al Kajda, jsou zničující a nevratné.
Nikdo se ale nenamáhá válku zastavit, omluvit se Iráckému lidu a připravit seznam válečných reparací, obnovy Iráku, zastavit to tažení... Mrtvé pan Bush vzkřísit neumí... Irák je poničen na možná století, plný zraněných, psychicky poničených lidí, vypjat k občanské válce... Na základě klamu!
Nabízí se závěrečná otázka. Když v té nejzákladnější věci, jakou je účast ve válce, omezení občanských práv a svobod zákony preventujícími údajně další "Husainy", "Al Kajdy", když v této nejzákladnější věci je spouštěcí záminkou možná dokonce záměrné klamání občanů, co asi pravdivého nám média sdělují? Když i po přiznání Bushovy administrativy tažení pokračuje, co v tomto mediálním světě už je tedy více pravda, než to, že by válka měla být rychle ukončena a vyšetřeno pozadí klamavých informací?
Nabízí se i další elemntární zjištění. Co vše Bushova administrativa a nejen ona, ale i participujících stran - států, co jsou ochotny udělat pro to, aby celý politický podvod nepraskl? Nemají moc na vybranou, buď udrží svět obyčejných občanů v klamu, to už ale dlouho nepůjde, nebo vyvolají další válku? Nebo přichází varianta supertotalitních států, kde komunismus se bude jen červenat, jak jej demokracie předběhla. Kde se všichni budeme tvářit, že lež je pravda, protože pokud to tak neuděláme staneme, se nepřáteli státu? Tedy sobě samotným?
Budeme upírat marné naděje k novému prezidentovi, budeme opravdu čekat, že i třeba velmi sympatický pan Obama odkryje lež, která zřejmě sahá mnohem dál, než k této válce pro "nic", k této válce bez důvodu?
Budeme mlčky přihlížet tomu, jak televizní zpravodajci naši pacifistickou zemi učí přijímat jako fakt, že v Afghanistánu je na čase, aby také čeští piloté začali střílet do lidí? Kdo z nás má vůbec informace o tom, ať už klamné či neklamné, proč se v Afghanistanů a proti komu válčí?
Budeme, dokud to ještě lze, na internetu vyhledávat poslední zbytky soudné novinařiny a tiše trpět při čtení toho, že nic není jak nám předsouvají novináři? Přehlédneme to všechno?
My možná ano. Ale "oni" ne. Neviditelná ruka mediální manipulace přidává na drtivé síle. Naprostá minorita zpracovává geniální psychologickou manipulací a vizuálními efekty tu obrovskou majoritu, která nechce válečná tažení. Nechce často vůbec nic, jen v klidu žít a hledat také radost ve světě kolem nás. Dnes už to tedy není možné. Novinářům uteklo doopravdy všechno a nesou velkou odpovědnost na tom, že jsme účastni ve válce proti nám samým, ve prospěch nevyšetřovaných, šedivých eminencí, které samozřejmě jako první si koupí "veřejné mínění", respektive jeho tvůrce. A je úplně jedno, jestli ideologickými vizemi, nebo osobními výhodami, důsledek je hrozivý. Jsme ve válce proti darebáckému Iráku, který prý připravoval zbraně hromadného ničení. Ony se ale nenašly?
Najde se novinář, který by se tedy zeptal našich politiků proč se dál na této válce podílíme?
1) samozřejmě se nemluví o PČR
23.6.08
9.6.08
Škola, to nejsou jen peníze
Jan Čulík zveřejnil dne 9.6.2008 v Britských listech svou úvahu „Učitele by bylo zapotřebí ze škol vypráskat, ne přidávat jim na platech“. Nemyslím, že by věc byla až tak jednoduchá.
Úvodní poznámka: Jsem si vědoma, že nelze psát rovnítko mezi studijní schopnost studenta a mezi jeho všeobecnou inteligenci, vyjádřenou třeba pomocí IQ. Konečně, všichni z praxe známe jak příklady moudrých lidí, kteří nikdy nedosáhli formálního vzdělání, tak i příklady hlupáků, ověnčených zvučnými tituly. Ale zatímco o „studijních schopnostech“ nemám žádné údaje, o IQ jsou údaje aspoň nějaké (i když jich je málo) a počítají se standardní odchylkou=15. Z nedostatku lepších informací proto píšu o IQ a věřím, že u „studijních předpokladů“ to bude obdobné.
Tato země ročně porodí něco přes 100.000 dětí, z čehož polovina je nadaných s IQ = 100 a více, druhá polovina je, s prominutím, hloupých. Tak je IQ definován. Může se nám to líbit nebo nelíbit, ale to je současně to jediné, co s tím můžeme dělat.
Když budeme chytrým dětem házet klacky pod nohy, když je budeme vychovávat špatně nebo pokřiveně, případně když je budeme demotivovat (viz současné platy ve zdravotnictví, školství i jinde), může se nám podařit, že některé z těch opravdu chytrých dětí odradíme nebo ztratíme. Ale, bohužel, obráceně to nefunguje. Z hlupáka moudrého člověka neuděláš, ať se snažíš sebevíc. Jak vidíme na četných politických postech, moudrost se někdy nedostaví ani u těch, kterým Bůh dal úřad.
To znamená, že dobrou a usilovnou prací všech vychovatelek, učitelek a celé armády dalších pedagogických pracovníků, můžeme v nejlepším případě zachránit 50.000 vzdělaných lidí ročně, ale nemůžeme jich získat víc. Pokud budou někteří pedagogové pracovat špatně, můžeme ve výsledku dostat vzdělaných lidí méně, případně žádného. (Někdy mám dojem, že k tomu jsme na nejlepší cestě.)
Za dob našich prarodičů, v době Žákových Študáků a kantorů, maturovalo kolem 30% populace a těch, kteří dosáhli na vysokou školu, byla hrstka. Za našich časů vycházelo z vysokých škol skoro 40% populace. To znamená, že i ti nejhorší měli IQ přes 105 a více, čemuž bylo přizpůsobeno jak množství a obtížnost učiva, tak také délka studia (typicky 5 roků).
Jestliže dnes vrchnost rozhodla, že 80% populace musí mít střední školu s maturitou, jinými slovy tím řekla, že maturitu musí dostat studenti s IQ = 75 a více. Bohužel, to už je lehký stupeň slabomyslnosti. Tabulka má tvar křivky (standardní odchylku) rozložení IQ trochu ostřejší než pramen citovaný v poznámce, takže je ještě přísnější: „Nižší stupeň slabomyslnosti. S problémy zvládne základní školu, úspěšný v zvláštní škole.“
Řeknu to ještě jinak a ošklivěji: úroveň znalostí potřebná k vykonání maturity musela být snížena tak, aby maturitou prošli i žáci s IQ=75.
Povšimněte si, že to nijak nesouvisí s kvalitou práce učitelů. Kdyby učitelé pracovali špatně, situace by se mohla ještě zhoršit. Ale není v silách žádného učitele, aby z hloupého žáka učinil mudrce. Chyba už nastala a sebelepší úsilí pedagogů ji nemůže napravit. Chyba spočívá v tom, že vrchnost naivně věří, že počet vystudovaných lidí může volně měnit vládním nařízením asi tak, jako může měnit procento biolihu v naftě.
Jestliže dnes vrchnost rozhodla, že 60% populace musí mít vysokou školu (akademickou hodnost „bakalář“), pak tím je jednoznačně vymezeno, že na tento titul musí dosáhnout každý, kdo má IQ 80 nebo více. Tečka, punktum.
Pokud se vám to nelíbí, je mi líto. Mně také ne. Je zřejmé, že tudy cesta nevede a že snaha zákonodárců, přes noc „vyrobit“ vzdělaný národ, je nesmyslná. Výsledkem jejich snahy je pravý opak: vzdělání, dříve cenné a kvalitní, se rozmělňuje a ztrácí v záplavě titulů, z nichž každý má menší cenu než ten včerejší a které ve výsledku neznamenají nic. Jestli to je náhoda nebo úmysl, to nevím a netroufám si o tom spekulovat.
Závěrečná poznámka: netvrdila jsem a netvrdím, že podprůměrně inteligentní člověk nemůže dosáhnout vynikajícího vzdělání. Může, ale bude k tomu potřebovat veliké úsilí jak své, tak svého okolí. Rozhodně není možné, aby studenti s IQ=80 dosáhli za 3 roky bakalářského studia stejné úrovně znalostí, jako před 30 lety dosahovali studenti s IQ=105 za 5 let studia. Kdo si to myslí, je buď blázen, nebo ministr školství.
Úvodní poznámka: Jsem si vědoma, že nelze psát rovnítko mezi studijní schopnost studenta a mezi jeho všeobecnou inteligenci, vyjádřenou třeba pomocí IQ. Konečně, všichni z praxe známe jak příklady moudrých lidí, kteří nikdy nedosáhli formálního vzdělání, tak i příklady hlupáků, ověnčených zvučnými tituly. Ale zatímco o „studijních schopnostech“ nemám žádné údaje, o IQ jsou údaje aspoň nějaké (i když jich je málo) a počítají se standardní odchylkou=15. Z nedostatku lepších informací proto píšu o IQ a věřím, že u „studijních předpokladů“ to bude obdobné.
Tato země ročně porodí něco přes 100.000 dětí, z čehož polovina je nadaných s IQ = 100 a více, druhá polovina je, s prominutím, hloupých. Tak je IQ definován. Může se nám to líbit nebo nelíbit, ale to je současně to jediné, co s tím můžeme dělat.
Když budeme chytrým dětem házet klacky pod nohy, když je budeme vychovávat špatně nebo pokřiveně, případně když je budeme demotivovat (viz současné platy ve zdravotnictví, školství i jinde), může se nám podařit, že některé z těch opravdu chytrých dětí odradíme nebo ztratíme. Ale, bohužel, obráceně to nefunguje. Z hlupáka moudrého člověka neuděláš, ať se snažíš sebevíc. Jak vidíme na četných politických postech, moudrost se někdy nedostaví ani u těch, kterým Bůh dal úřad.
To znamená, že dobrou a usilovnou prací všech vychovatelek, učitelek a celé armády dalších pedagogických pracovníků, můžeme v nejlepším případě zachránit 50.000 vzdělaných lidí ročně, ale nemůžeme jich získat víc. Pokud budou někteří pedagogové pracovat špatně, můžeme ve výsledku dostat vzdělaných lidí méně, případně žádného. (Někdy mám dojem, že k tomu jsme na nejlepší cestě.)
Za dob našich prarodičů, v době Žákových Študáků a kantorů, maturovalo kolem 30% populace a těch, kteří dosáhli na vysokou školu, byla hrstka. Za našich časů vycházelo z vysokých škol skoro 40% populace. To znamená, že i ti nejhorší měli IQ přes 105 a více, čemuž bylo přizpůsobeno jak množství a obtížnost učiva, tak také délka studia (typicky 5 roků).
Jestliže dnes vrchnost rozhodla, že 80% populace musí mít střední školu s maturitou, jinými slovy tím řekla, že maturitu musí dostat studenti s IQ = 75 a více. Bohužel, to už je lehký stupeň slabomyslnosti. Tabulka má tvar křivky (standardní odchylku) rozložení IQ trochu ostřejší než pramen citovaný v poznámce, takže je ještě přísnější: „Nižší stupeň slabomyslnosti. S problémy zvládne základní školu, úspěšný v zvláštní škole.“
Řeknu to ještě jinak a ošklivěji: úroveň znalostí potřebná k vykonání maturity musela být snížena tak, aby maturitou prošli i žáci s IQ=75.
Povšimněte si, že to nijak nesouvisí s kvalitou práce učitelů. Kdyby učitelé pracovali špatně, situace by se mohla ještě zhoršit. Ale není v silách žádného učitele, aby z hloupého žáka učinil mudrce. Chyba už nastala a sebelepší úsilí pedagogů ji nemůže napravit. Chyba spočívá v tom, že vrchnost naivně věří, že počet vystudovaných lidí může volně měnit vládním nařízením asi tak, jako může měnit procento biolihu v naftě.
Jestliže dnes vrchnost rozhodla, že 60% populace musí mít vysokou školu (akademickou hodnost „bakalář“), pak tím je jednoznačně vymezeno, že na tento titul musí dosáhnout každý, kdo má IQ 80 nebo více. Tečka, punktum.
Pokud se vám to nelíbí, je mi líto. Mně také ne. Je zřejmé, že tudy cesta nevede a že snaha zákonodárců, přes noc „vyrobit“ vzdělaný národ, je nesmyslná. Výsledkem jejich snahy je pravý opak: vzdělání, dříve cenné a kvalitní, se rozmělňuje a ztrácí v záplavě titulů, z nichž každý má menší cenu než ten včerejší a které ve výsledku neznamenají nic. Jestli to je náhoda nebo úmysl, to nevím a netroufám si o tom spekulovat.
Závěrečná poznámka: netvrdila jsem a netvrdím, že podprůměrně inteligentní člověk nemůže dosáhnout vynikajícího vzdělání. Může, ale bude k tomu potřebovat veliké úsilí jak své, tak svého okolí. Rozhodně není možné, aby studenti s IQ=80 dosáhli za 3 roky bakalářského studia stejné úrovně znalostí, jako před 30 lety dosahovali studenti s IQ=105 za 5 let studia. Kdo si to myslí, je buď blázen, nebo ministr školství.
Právě jsem se vrátil z Hradu ...
... totiž vlastně z demonstrace školských odborů před Kramářovou vilou. A podávám toto předběžné hlášení:
Účast: Pořadatelé odhadují účast asi 4.500 lidí, podle mého pozorování to je docela realistický odhad. Vedle delegací z celého území ČR, přijely také delegace ze Slovenska, přítomni byli i zástupci Ne základnám ... a samozřejmě policie.
Celkový dojem: Až překvapivě dobrý, i když účast nic moc. Demonstrace probíhala v klidu, bez incidentů. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že i policie očekávala větší "maso". Každopádně na to byla připravena.
Nálada: Kdybych měla jediným slovem charakterizovat náladu, to slovo by znělo "naštvanost". Nebo ještě jadrněji. Odboráři věděli, o co jim jde. Věděli, jak s nimi vláda zametá. A velmi se jim to nelíbilo. Kdyby vás, podobně jako v reportážích z dřívějších demonstrací, novináři chtěli přesvědčovat, že pro odboráře to prostě byl výlet do Prahy za nákupy, neveřte jim.
Organizace: Kdybych měla jediným slovem charakterizovat organizaci akce, to slovo by bylo "profesionální". Leckdo nemusí mít rád odboráře (já to nejsem), leckdo jim nemusí věřit. Ale nikdo nemůže být na pochybách, že demonstraci zorganizovat umějí. Vědí, jak se nechat vidět (důstojné, ale viditelné transparenty a spousta balónků). Vědí, jak o sobě nechat slyšet (píšťalky, řehtačky a nekonečný hluk, kdykoliv se zdálo, že k tomu řečník dává povel). A hlavně, vědí, co chtějí.
Celkový dojem: Odbory, to je ta klidná síla, která (snad) má šanci.
21.3.08
Poplatky ve zdravotnictví u nás a v SRN
Internetovou poštou mi přišel níže uvedený text. Nevím, jak moc je pravdivý, to ať si posoudí každý sám. Ale přijde mi zajímavý, a proto ho (s díky neznámému dárci) bez komentáře přikládám.
Tady máme socialistický kapitalismus, tam je sociální kapitalismus a v tom je velký rozdíl.
Tam nemají nějaké Cikrty či Julínky, ale sestavení celého systému přenechali odborníkům. To, co z toho vzniklo, je sociálně spravedlivé a přijatelné pro všechny. Nikdo není znevýhodněn a každý přispívá na zdravotnictví dle svých možností.
U nás nejvíce sociálně nespravedlivé je právě to, co oba Tomášové vychvalují jako největší přednost: hranice 5000 Kč pro každého. Určení ochranné hranice poplatků pevně stanovenou výší 5000 Kč je sociálně nespravedlivé. Pro toho, který má roční příjem 500 000 Kč, je to jedno procento z příjmu. Ten, kdo má ale příjem jen 100 000 Kč, je to už 5 % a platí tedy pětkrát více. Aby k této nespravedlnosti nedošlo, mají to Německu stanoveno pevně v procentech. Jsou to pro každého 2 % z ročního přijmu, pro chronicky nemocné 1 %. U každého je tedy hranice individuálně stanovena dle jeho příjmů. Kdo může platit více, platí více, kdo méně, platí méně. Platby zdravotního pojištění taky nejsou stanoveny u všech stejnou pevnou sumou, ale vypočteny procentuálně z platu.
Tak by to mělo být i u hranice poplatků. Pokud je to jinak, je to stejně nespravedlivé, jako kdyby se stanovila daň ze mzdy pro všechny stejnou sumou, třeba 8000 Kč. Ten s příjmem kolem 60 000 Kč by měl důvod se smát, ten s učitelským platem kolem 20 000 Kč by už takový důvod mít nemusel.
Stanovit nějakou hranici, či odvod nějaké daně tak, aby to bylo sociálně spravedlivé pro všechny plátce, nejde jinak než procentuálně. Na to zřejmě nikdo nepomyslel.
Další drzostí je vyžadování placení od bezpříjmových skupin, např.od dětí.
V SRN platí až od 18 let. Předpokládá se, že potom už dítě má vlastní příjem a pokud ne, tak má už nárok na sociální podporu, ze které musí rovněž platit, a to zase až do výše jen 2 % (chronicky nemocní 1 %).
Pokud by ministr Tomáš Julínek vyžadoval, aby za děti platili rodiče, byl by to zase další případ diskriminace rodičů s nedospělými dětmi. Museli by platit dvakrát, jednou za sebe a jednou za děti. Ty s dospělými dětmi by byli zvýhodněni.
Dalším protiústavním krokem je zavedení trestu odnětí platu ve výši tří dnů pro každého nově onemocnělého. To přece nemůže být paušálně zakotveno v zákoně. Takto by mohl trestat jenom soud a musel by případ posuzovat individuálně, pokud by k nějakému zneužití ze strany pacienta opravdu došlo. To je přece nespravedlivé trestat s viníky i poctivé. Typický případ pro soud pro lidská práva ve Štrasburku.
A ještě jedna otázka. Bude muset pacient platit první 3 dny za pobyt v nemocnici, když za tyto tři dny nebude mít žádný příjem? Pokud ano, kde má na to vzít peníze?
V Německu prvních 6 kalendářních týdnů je nemocný placen svým zaměstnavatelem ve výši přibližně 95 % z čisté mzdy. Potom ho platí nemocenská pojišťovna přibližně 75 % z hrubé mzdy. Kdo by toho zneužíval a přitom třeba pracoval na černo, může být i vyhozen ze zaměstnání. Způsobenou škodu samozřejmě musí nahradit.
Praxe s poplatky ve zdravotnictví ve SRN u lékaře.
Za návštěvu u lékaře se platí paušální poplatek za každé kalendářní čtvrtletí roku ve výši 10 eur. Nezáleží na tom, kolikrát lékaře v té době navštívíte, zdali 3x (jednou za měsíc), či 20x. Pokud tedy k lékaři chodíte průběžně přes celý rok, zaplatíte za neomezený počet návštěv za čtyři čtvrtletí celkem 40 eur. U specialisty, kam vás pošle váš lékař, se neplatí nic. Poplatky vybírá sestra, která je dál posílá zdravotní pojišťovně, u které je pacient pojištěn. Nejsou určeny lékaři, ale na podporu zdravotnictví. Lékař si nemůže přivydělat tím, že by si nechal zaplatit za vystavení receptu. Vystavit pacientovi recept je samozřejmost a součást jeho práce.
Ostatně by to bylo i v rozporu se zákonem, kdyby byl lékař placen dvakrát. Jednou zdravotní pojišťovnou a podruhé samotným pacientem. Poplatky jsou plně započítány do nejvyššího možného zatížení pacienta (ochranný limit).Poplatky za léky a obvazový materiál.
Platí omezení na nejvýše 10 eur za lék a materiál. Za každý lék, který je na doplatek, se tedy platí 10 % z jeho ceny, nejméně však 5 eur a nejvýše 10 eur.
Pokud by tedy cena léku byla 300 eur, pacient by nezaplatil 30 eur, ale jenom 10 eur. Poplatky rovněž nejsou určeny lékárníkům, ale pro zdravotnictví jako takové a odevzdány zdravotním pojišťovnám. Jsou plně započítány do hranice nejvyššího zatížení (ochranný limit) bez ohledu na to, jestli by si mohl pacient vybrat lék bez doplatku. Zdravotní pojišťovna do toho nemůže mluvit a musí uznat lék, který lékař pacientovi předepsal a doplatek do limitu započítat.
Poplatky za pobyt v nemocnici.
Za každý den pobytu v nemocnici se platí 10 eur, ale jenom do výše 28 dní v roce. To znamená, že ten, kdo bude ležet v nemocnici 14 dní, zaplatí 140 eur, ten, kdo si poleží v nemocnici 3 nebo 10 měsíců v roce, zaplatí Nejvýše 280 eur. Poplatky jsou rovněž určeny výhradně na celý systém zdravotnictví. Nemocnice musí poplatky převést na účet pojišťovny. Povinnost platit má každý občan starší 18 let. Aby byl poplatek sociální (někdo může zaplatit více, někdo méně), je vypočtena jeho nejvyšší výše z ročního příjmu pacienta a je pevně stanovena na 2 procenta z jeho ročního příjmu. Je to hranice nejvyššího možného zatížení pacienta, kterou může bez nepříznivých sociálních následků ještě snést. U každého je samozřejmě jiná, a sice podle výše jeho příjmu. V tom je sociální spravedlnost pro všechny. Výjimkou jsou zdravotně postižení a chronicky nemocní, u kterých je limit nejvyššího zatížení poloviční, tedy 1 % z jejich příjmů.
Příklad výpočtu limitu.
Kdo má roční příjem 20 000 eur, musí státu ročně přispět na zdravotnictví dvěma procenty, což je 400 eur. Pokud je dlouhodobě nemocný, tak jen jedním procentem, což je 200 eur. U důchodce s ročním příjmem 10 000 eur je to 200 eur, resp. 100 eur, pokud je chronicky nemocný. Vše, co za rok zaplatí přes tuto hranici, je mu zdravotní pojišťovnou vráceno.
Vyúčtování přeplatků.
Každý pacient dostane u lékaře, v lékárně, v nemocnici, všude, kde platí poplatky, stvrzenky, které si uschová a příští rok odevzdá v nemocenské pojišťovně, která vše přepočítá. Co je zaplaceno přes limit, poukáže do šesti týdnů pacientovi na jeho účet. Když zaplatil méně, tak samozřejmě k pojišťovně nejde. Pacient už předem ví, kolik dostane, protože si to sám dokáže podle svých příjmů a stvrzenek spočítat.
A ještě na doplnění.
Dlouhodobě, chronicky nemocný je ten, který je nejméně jeden rok v léčení stejné nemoci a nejméně jednou za čtvrt roku u lékaře na prohlídce, pro léky či radu. Např. diabetici, dále duševně, či tělesně postižení, na lůžko připoutaní apod.
Pro pobyt v lázních a léčebných ústavech platí totéž jako při pobytu v nemocnicích. Lékař z poplatků nic nedostane, a proto není narušen vztah mezi ním a pacientem. Ordinace a nemocnice jsou jen výběrčími poplatků pro nemocenské pojišťovny.
Tady máme socialistický kapitalismus, tam je sociální kapitalismus a v tom je velký rozdíl.
Tam nemají nějaké Cikrty či Julínky, ale sestavení celého systému přenechali odborníkům. To, co z toho vzniklo, je sociálně spravedlivé a přijatelné pro všechny. Nikdo není znevýhodněn a každý přispívá na zdravotnictví dle svých možností.
U nás nejvíce sociálně nespravedlivé je právě to, co oba Tomášové vychvalují jako největší přednost: hranice 5000 Kč pro každého. Určení ochranné hranice poplatků pevně stanovenou výší 5000 Kč je sociálně nespravedlivé. Pro toho, který má roční příjem 500 000 Kč, je to jedno procento z příjmu. Ten, kdo má ale příjem jen 100 000 Kč, je to už 5 % a platí tedy pětkrát více. Aby k této nespravedlnosti nedošlo, mají to Německu stanoveno pevně v procentech. Jsou to pro každého 2 % z ročního přijmu, pro chronicky nemocné 1 %. U každého je tedy hranice individuálně stanovena dle jeho příjmů. Kdo může platit více, platí více, kdo méně, platí méně. Platby zdravotního pojištění taky nejsou stanoveny u všech stejnou pevnou sumou, ale vypočteny procentuálně z platu.
Tak by to mělo být i u hranice poplatků. Pokud je to jinak, je to stejně nespravedlivé, jako kdyby se stanovila daň ze mzdy pro všechny stejnou sumou, třeba 8000 Kč. Ten s příjmem kolem 60 000 Kč by měl důvod se smát, ten s učitelským platem kolem 20 000 Kč by už takový důvod mít nemusel.
Stanovit nějakou hranici, či odvod nějaké daně tak, aby to bylo sociálně spravedlivé pro všechny plátce, nejde jinak než procentuálně. Na to zřejmě nikdo nepomyslel.
Další drzostí je vyžadování placení od bezpříjmových skupin, např.od dětí.
V SRN platí až od 18 let. Předpokládá se, že potom už dítě má vlastní příjem a pokud ne, tak má už nárok na sociální podporu, ze které musí rovněž platit, a to zase až do výše jen 2 % (chronicky nemocní 1 %).
Pokud by ministr Tomáš Julínek vyžadoval, aby za děti platili rodiče, byl by to zase další případ diskriminace rodičů s nedospělými dětmi. Museli by platit dvakrát, jednou za sebe a jednou za děti. Ty s dospělými dětmi by byli zvýhodněni.
Dalším protiústavním krokem je zavedení trestu odnětí platu ve výši tří dnů pro každého nově onemocnělého. To přece nemůže být paušálně zakotveno v zákoně. Takto by mohl trestat jenom soud a musel by případ posuzovat individuálně, pokud by k nějakému zneužití ze strany pacienta opravdu došlo. To je přece nespravedlivé trestat s viníky i poctivé. Typický případ pro soud pro lidská práva ve Štrasburku.
A ještě jedna otázka. Bude muset pacient platit první 3 dny za pobyt v nemocnici, když za tyto tři dny nebude mít žádný příjem? Pokud ano, kde má na to vzít peníze?
V Německu prvních 6 kalendářních týdnů je nemocný placen svým zaměstnavatelem ve výši přibližně 95 % z čisté mzdy. Potom ho platí nemocenská pojišťovna přibližně 75 % z hrubé mzdy. Kdo by toho zneužíval a přitom třeba pracoval na černo, může být i vyhozen ze zaměstnání. Způsobenou škodu samozřejmě musí nahradit.
Praxe s poplatky ve zdravotnictví ve SRN u lékaře.
Za návštěvu u lékaře se platí paušální poplatek za každé kalendářní čtvrtletí roku ve výši 10 eur. Nezáleží na tom, kolikrát lékaře v té době navštívíte, zdali 3x (jednou za měsíc), či 20x. Pokud tedy k lékaři chodíte průběžně přes celý rok, zaplatíte za neomezený počet návštěv za čtyři čtvrtletí celkem 40 eur. U specialisty, kam vás pošle váš lékař, se neplatí nic. Poplatky vybírá sestra, která je dál posílá zdravotní pojišťovně, u které je pacient pojištěn. Nejsou určeny lékaři, ale na podporu zdravotnictví. Lékař si nemůže přivydělat tím, že by si nechal zaplatit za vystavení receptu. Vystavit pacientovi recept je samozřejmost a součást jeho práce.
Ostatně by to bylo i v rozporu se zákonem, kdyby byl lékař placen dvakrát. Jednou zdravotní pojišťovnou a podruhé samotným pacientem. Poplatky jsou plně započítány do nejvyššího možného zatížení pacienta (ochranný limit).Poplatky za léky a obvazový materiál.
Platí omezení na nejvýše 10 eur za lék a materiál. Za každý lék, který je na doplatek, se tedy platí 10 % z jeho ceny, nejméně však 5 eur a nejvýše 10 eur.
Pokud by tedy cena léku byla 300 eur, pacient by nezaplatil 30 eur, ale jenom 10 eur. Poplatky rovněž nejsou určeny lékárníkům, ale pro zdravotnictví jako takové a odevzdány zdravotním pojišťovnám. Jsou plně započítány do hranice nejvyššího zatížení (ochranný limit) bez ohledu na to, jestli by si mohl pacient vybrat lék bez doplatku. Zdravotní pojišťovna do toho nemůže mluvit a musí uznat lék, který lékař pacientovi předepsal a doplatek do limitu započítat.
Poplatky za pobyt v nemocnici.
Za každý den pobytu v nemocnici se platí 10 eur, ale jenom do výše 28 dní v roce. To znamená, že ten, kdo bude ležet v nemocnici 14 dní, zaplatí 140 eur, ten, kdo si poleží v nemocnici 3 nebo 10 měsíců v roce, zaplatí Nejvýše 280 eur. Poplatky jsou rovněž určeny výhradně na celý systém zdravotnictví. Nemocnice musí poplatky převést na účet pojišťovny. Povinnost platit má každý občan starší 18 let. Aby byl poplatek sociální (někdo může zaplatit více, někdo méně), je vypočtena jeho nejvyšší výše z ročního příjmu pacienta a je pevně stanovena na 2 procenta z jeho ročního příjmu. Je to hranice nejvyššího možného zatížení pacienta, kterou může bez nepříznivých sociálních následků ještě snést. U každého je samozřejmě jiná, a sice podle výše jeho příjmu. V tom je sociální spravedlnost pro všechny. Výjimkou jsou zdravotně postižení a chronicky nemocní, u kterých je limit nejvyššího zatížení poloviční, tedy 1 % z jejich příjmů.
Příklad výpočtu limitu.
Kdo má roční příjem 20 000 eur, musí státu ročně přispět na zdravotnictví dvěma procenty, což je 400 eur. Pokud je dlouhodobě nemocný, tak jen jedním procentem, což je 200 eur. U důchodce s ročním příjmem 10 000 eur je to 200 eur, resp. 100 eur, pokud je chronicky nemocný. Vše, co za rok zaplatí přes tuto hranici, je mu zdravotní pojišťovnou vráceno.
Vyúčtování přeplatků.
Každý pacient dostane u lékaře, v lékárně, v nemocnici, všude, kde platí poplatky, stvrzenky, které si uschová a příští rok odevzdá v nemocenské pojišťovně, která vše přepočítá. Co je zaplaceno přes limit, poukáže do šesti týdnů pacientovi na jeho účet. Když zaplatil méně, tak samozřejmě k pojišťovně nejde. Pacient už předem ví, kolik dostane, protože si to sám dokáže podle svých příjmů a stvrzenek spočítat.
A ještě na doplnění.
Dlouhodobě, chronicky nemocný je ten, který je nejméně jeden rok v léčení stejné nemoci a nejméně jednou za čtvrt roku u lékaře na prohlídce, pro léky či radu. Např. diabetici, dále duševně, či tělesně postižení, na lůžko připoutaní apod.
Pro pobyt v lázních a léčebných ústavech platí totéž jako při pobytu v nemocnicích. Lékař z poplatků nic nedostane, a proto není narušen vztah mezi ním a pacientem. Ordinace a nemocnice jsou jen výběrčími poplatků pro nemocenské pojišťovny.
10.2.08
Duševní cvičení
V komentářích a názorech k volbě prezidenta se jasně ukázalo, že mnozí nedokáží rozlišit mezi přímou volbou (která by měla být tajná a ještě tajnější, aby stát nemohl občanům vnucovat svůj názor) a mezi volbou zastupitelskou, která by naopak měla být veřejná (aby občané mohli kontrolovat, koho jejich zástupci opravdu zastupují). Mezi nejčastější námitky proti tomuto schématu patří:
- poslanci mají volit podle svého svědomí: tak to skutečně stojí v Ústavě a tak by to zajisté mělo být ... kdyby poslanci buď nějaké svědomí měli, nebo aspoň kdyby k etickému chování mohli být donuceni. Například, kdyby občané mohli poslance nejen volit, ale také odvolat. Bohužel, splněno není ani jedno.
- při veřejné volbě by stačilo, aby volili předsedové stran: zajímavá myšlenka, kterou se budu zabývat dále. Pojměme to jako duševní cvičení a zamysleme se, jak by to v takovém případě vypadalo.
Začněme volbami: zde by k žádné převratné změně nedošlo. Tak či tak, dnes občané stejně volí kandidátku, kterou sestavil stranický sekretariát. Není šance, že by občan na tuto kandidátku někoho doplnil. Pomocí preferenčních hlasů může nanejvýš někoho "posunout" nahoru či dolů, ale prakticky to nemá valný význam i proto, že naprostá většina jmen jsou lidé neznámí, o jejichž názorech a postojích mohou voliči jen spekulovat. Občané mohou jen doufat, že kandidát zvolený za určitou stranu bude snad hlasovat v souladu s volebním programem strany a jsou úplně bezmocní, pokud je to jinak. Kdyby voliči hlasovali rovnou o stranách a jejich programech, vyšlo by jim to nastejno. S tím podstatným rozdílem, že při nesplnění svých volebních programů by se strany nemohly vymlouvat na nedisciplinovanost, svědomí či nepřítomnost svých poslanců. Prostě strana, která by ve volbách získala 30% hlasů, by mohla svůj program prosazovat silou 30%. Pokud to k prosazení nestačí, tak sorry, voliči - příště vás musí být víc. Pokud strana v rámci nějakého "handlu" kývne na něco, co tak úplně v souladu s volebním programem není, tak se bude muset hodně snažit, aby to svým voličům vysvětlila. A nebo se v příštích volbách nesmí divit.
Podstatné by byly úspory. Nejen že Sněmovna by ušetřila 97% na platech a náhradách poslanců. Mnohem víc by se ušetřilo na zbytečných nákladech, jako jsou letenky mezi Prahou a Ostravou, poznávací zájezdy do celého světa s cestovní kanceláří "Sněmovna & Senát" a podobně. Nejvíc by se ale ušetřilo tím, že by nebylo třeba uplácet 200 lidí, ale stačilo by jich uplatit 5. I když je zřejmé, že výška úplatků by se tím znásobila, přesto bychom na tom ještě vydělali.
Samozřejmě lze namítnout, že 200 lidí má pestřejší názory a vidí věci z více úhlů, než 5 stranických sekretariátů. Proti tomu lze namítnout Parkinsonovu tezi, že inteligence skupiny klesá nepřímo úměrně počtu lidí. Podle této teorie by Senát měl mít inteligenci žížaly (praktická pozorování to ovšem zpochybňují jako příliš optimistické). Ale především - nikdo netvrdí, že si sekretariáty nemohou věc probrat v širším fóru a poradit se s experty. Naopak, je výhodou, když si každou odbornou otázku mohou probrat se skupinou lidí, kteří tomu opravdu rozumějí, a dojít k závěru. Pro nás, občany, to už nemůže znamenat žádné zhoršení. Jestliže nejsme shledáni dostatečně inteligentními, abychom se mohli vyjádřit ke specializovaným vojenským problémům - ale za dostatečně kompetentní je vydávána barová zpěvačka, tak horší už to určitě nebude!
(Chápu, že tento příspěvek ledaskoho popudí a pobouří. Neberte ho příliš vážně. Je to přece jen duševní cvičení.)
- poslanci mají volit podle svého svědomí: tak to skutečně stojí v Ústavě a tak by to zajisté mělo být ... kdyby poslanci buď nějaké svědomí měli, nebo aspoň kdyby k etickému chování mohli být donuceni. Například, kdyby občané mohli poslance nejen volit, ale také odvolat. Bohužel, splněno není ani jedno.
- při veřejné volbě by stačilo, aby volili předsedové stran: zajímavá myšlenka, kterou se budu zabývat dále. Pojměme to jako duševní cvičení a zamysleme se, jak by to v takovém případě vypadalo.
Začněme volbami: zde by k žádné převratné změně nedošlo. Tak či tak, dnes občané stejně volí kandidátku, kterou sestavil stranický sekretariát. Není šance, že by občan na tuto kandidátku někoho doplnil. Pomocí preferenčních hlasů může nanejvýš někoho "posunout" nahoru či dolů, ale prakticky to nemá valný význam i proto, že naprostá většina jmen jsou lidé neznámí, o jejichž názorech a postojích mohou voliči jen spekulovat. Občané mohou jen doufat, že kandidát zvolený za určitou stranu bude snad hlasovat v souladu s volebním programem strany a jsou úplně bezmocní, pokud je to jinak. Kdyby voliči hlasovali rovnou o stranách a jejich programech, vyšlo by jim to nastejno. S tím podstatným rozdílem, že při nesplnění svých volebních programů by se strany nemohly vymlouvat na nedisciplinovanost, svědomí či nepřítomnost svých poslanců. Prostě strana, která by ve volbách získala 30% hlasů, by mohla svůj program prosazovat silou 30%. Pokud to k prosazení nestačí, tak sorry, voliči - příště vás musí být víc. Pokud strana v rámci nějakého "handlu" kývne na něco, co tak úplně v souladu s volebním programem není, tak se bude muset hodně snažit, aby to svým voličům vysvětlila. A nebo se v příštích volbách nesmí divit.
Podstatné by byly úspory. Nejen že Sněmovna by ušetřila 97% na platech a náhradách poslanců. Mnohem víc by se ušetřilo na zbytečných nákladech, jako jsou letenky mezi Prahou a Ostravou, poznávací zájezdy do celého světa s cestovní kanceláří "Sněmovna & Senát" a podobně. Nejvíc by se ale ušetřilo tím, že by nebylo třeba uplácet 200 lidí, ale stačilo by jich uplatit 5. I když je zřejmé, že výška úplatků by se tím znásobila, přesto bychom na tom ještě vydělali.
Samozřejmě lze namítnout, že 200 lidí má pestřejší názory a vidí věci z více úhlů, než 5 stranických sekretariátů. Proti tomu lze namítnout Parkinsonovu tezi, že inteligence skupiny klesá nepřímo úměrně počtu lidí. Podle této teorie by Senát měl mít inteligenci žížaly (praktická pozorování to ovšem zpochybňují jako příliš optimistické). Ale především - nikdo netvrdí, že si sekretariáty nemohou věc probrat v širším fóru a poradit se s experty. Naopak, je výhodou, když si každou odbornou otázku mohou probrat se skupinou lidí, kteří tomu opravdu rozumějí, a dojít k závěru. Pro nás, občany, to už nemůže znamenat žádné zhoršení. Jestliže nejsme shledáni dostatečně inteligentními, abychom se mohli vyjádřit ke specializovaným vojenským problémům - ale za dostatečně kompetentní je vydávána barová zpěvačka, tak horší už to určitě nebude!
(Chápu, že tento příspěvek ledaskoho popudí a pobouří. Neberte ho příliš vážně. Je to přece jen duševní cvičení.)
25.1.08
Všechno je jinak
Lidovecký ministr Cyril Svoboda jako první z politiků veřejně připustil, že volbu hlavy státu provázejí zákulisní obchody. Ve své aktuální korespondenci voličům a kolegům přiznal, že lidovecké hlasy pro Václava Klause přinesou straně zákon o církevních restitucích.
Tuto zprávu dnes přinesly hlavní zpravodajské servery. Na serveru Aktuálně se k ní rozhořelo několik neobvykle rozsáhlých diskusí: třeba zde a nebo zde.
Když si odmyslím přispěvatele s obsesívní psychotickou poruchou (nick Mandrake), tak se příspěvky dají rozdělit do tří skupin:
- první skupina je postupem KDU-ČSL, zejména kupčením kolem prezidentské volby zklamána až znechucena;
- druhá skupina ukazuje, kde vlastně katolická církev k majetku přišla (např. Bílá hora), a je tím zklamána až znechucena;
- třetí skupina prorokuje, že KDU-ČLS si tímto krokem definitivně vykopala hrob, je jím zklamána až znechucena.
Nejčastější ovšem jsou příspěvky, ve které se kombinují všechny tyto postoje současně.
Já se ovšem domnívám, že všechno je jinak. Našim poslancům sice můžeme vyčítat ledacos, ale nedostatek chytrosti k jejich chybám rozhodně nepatří. Když se na situaci podíváme čistě rozumově, bez emocí, tak to uvidíme jasně.
Volitelnost KDU-ČSL se dlouhodobě pohybuje těsně nad pětiprocentní hranicí a v poslední době zase nabrala směr dolů. Loď se potápí. Řadoví poslanci mají šanci tak 50:50, že se s KDU-ČSL znovu dostanou do parlamentu. Řadoví poslanci mají mnoho cest, jak se dál dobře živit a jak se udržet u koryta: mohou se plynule překabátit do jiné strany (někteří z nich nikoliv poprvé), mohou si opatřit lukrativní pozici v některém penězovodném ministerstvu.
Ale co mají dělat poslanecké špičky? Jít někam pracovat? To není dostatečně lukrativní (nehledě na to, že by to mnozí neuměli). Ze svého působení v čele strany jsou příliš známí a "profláknutí", takže do příštího parlamentu (resp. do vedoucích funkcí) by se stejně nedostali, i kdyby se KDU-ČSL jako taková nějakým zázrakem přehoupla přes magickou hranici 5%. Ze stejného důvodu nemohou ani doufat, že by se uplatnili v jiné straně. Co jim tedy zbývá?
Jediná možnost je, potopit KDU-ČSL a od jejich trosek se odrazit k poslednímu skoku výš. Tedy: na následujících 60 let si vytvořit bezpečný penězovod, kterým bude od státu k církvím proudit 300 miliard. Ty peníze samozřejmě nepotečou samospádem: někdo je bude muset spravovat, rozdělovat, kontrolovat. Někdo je bude muset opečovávat, aby neplesnivěly ve slamníku, ale aby se hezky otáčely a vydělávaly. A na to bude potřeba zřídit důležité úřady a orgány, ať už státní anebo církevní.
Být takovým správcem a rozdělovačem státních peněz, to teprve bude prebenda! Kam se na to hrabe šéf státního ČEZu s nějakými umolousanými 670 milióny! To bude krásné teplé místečko za větrem, se zaručenými příjmy, bez rizika a bez zodpovědnosti. Takové hezké místečko pro naše lidovecké bratry. Pro čelné představitele KDU-ČSL, kteří se osvědčili.
Tuto zprávu dnes přinesly hlavní zpravodajské servery. Na serveru Aktuálně se k ní rozhořelo několik neobvykle rozsáhlých diskusí: třeba zde a nebo zde.
Když si odmyslím přispěvatele s obsesívní psychotickou poruchou (nick Mandrake), tak se příspěvky dají rozdělit do tří skupin:
- první skupina je postupem KDU-ČSL, zejména kupčením kolem prezidentské volby zklamána až znechucena;
- druhá skupina ukazuje, kde vlastně katolická církev k majetku přišla (např. Bílá hora), a je tím zklamána až znechucena;
- třetí skupina prorokuje, že KDU-ČLS si tímto krokem definitivně vykopala hrob, je jím zklamána až znechucena.
Nejčastější ovšem jsou příspěvky, ve které se kombinují všechny tyto postoje současně.
Já se ovšem domnívám, že všechno je jinak. Našim poslancům sice můžeme vyčítat ledacos, ale nedostatek chytrosti k jejich chybám rozhodně nepatří. Když se na situaci podíváme čistě rozumově, bez emocí, tak to uvidíme jasně.
Volitelnost KDU-ČSL se dlouhodobě pohybuje těsně nad pětiprocentní hranicí a v poslední době zase nabrala směr dolů. Loď se potápí. Řadoví poslanci mají šanci tak 50:50, že se s KDU-ČSL znovu dostanou do parlamentu. Řadoví poslanci mají mnoho cest, jak se dál dobře živit a jak se udržet u koryta: mohou se plynule překabátit do jiné strany (někteří z nich nikoliv poprvé), mohou si opatřit lukrativní pozici v některém penězovodném ministerstvu.
Ale co mají dělat poslanecké špičky? Jít někam pracovat? To není dostatečně lukrativní (nehledě na to, že by to mnozí neuměli). Ze svého působení v čele strany jsou příliš známí a "profláknutí", takže do příštího parlamentu (resp. do vedoucích funkcí) by se stejně nedostali, i kdyby se KDU-ČSL jako taková nějakým zázrakem přehoupla přes magickou hranici 5%. Ze stejného důvodu nemohou ani doufat, že by se uplatnili v jiné straně. Co jim tedy zbývá?
Jediná možnost je, potopit KDU-ČSL a od jejich trosek se odrazit k poslednímu skoku výš. Tedy: na následujících 60 let si vytvořit bezpečný penězovod, kterým bude od státu k církvím proudit 300 miliard. Ty peníze samozřejmě nepotečou samospádem: někdo je bude muset spravovat, rozdělovat, kontrolovat. Někdo je bude muset opečovávat, aby neplesnivěly ve slamníku, ale aby se hezky otáčely a vydělávaly. A na to bude potřeba zřídit důležité úřady a orgány, ať už státní anebo církevní.
Být takovým správcem a rozdělovačem státních peněz, to teprve bude prebenda! Kam se na to hrabe šéf státního ČEZu s nějakými umolousanými 670 milióny! To bude krásné teplé místečko za větrem, se zaručenými příjmy, bez rizika a bez zodpovědnosti. Takové hezké místečko pro naše lidovecké bratry. Pro čelné představitele KDU-ČSL, kteří se osvědčili.
12.1.08
Filipika proti MultiKulti
Hrne se to na nás ze všech stran: Rodí se čím dál tím méně dětí, Češi vymírají. A nedosti na tom, důchodci žijí déle a déle. Začíná se nedostávat pracovních sil v aktivním věku, některé (hlavně dělnické a špatně placené) obory se začínají potýkat s nedostatkem pracovníků. Důsledky na sebe nedají dlouho čekat: věk pro odchod do důchodu se bude zvyšovat, komfort důchodců zmenšovat.
Zatím jediné, na co se vláda zmohla, je vyhrožování důkladnou důchodovou reformou. A média nás zvolna začínají připravovat na nástup multikulturní společnosti. Podle nich je řešení v tom, že ČR umožní imigraci tisíců lidí z východu. Podívejme se nejdřív, co ta slavná "multi-kulti" obnáší. Pro zkušenosti se můžeme podívat do Holandska. Do Francie. Do Německa. Do Anglie.
Rozhodně nechci tvrdit, že imigranti z Alžírska do Francie, z Turecka do Německa a z celého světa do Holandska, že všichni do jednoho to jsou ekonomičtí emigranti, kteří šli za lepším bydlem. Ale stejně tak nesmyslná je představa, kterou nám vnucuje tisk, že to jsou pouze a výlučně nešťastníci, kteří prchali před politickým útlakem. Svět není tak černobílý. Jistě se mezi nimi najdou tací i onací, dokonce možná každý z nich měl k emigraci oba důvody současně.
Žijeme v zemi, ze které se dost emigrovalo, a tak dobře víme, jak to bylo ve skutečnosti. Nehledě na propagandu. Z mého okolí emigrovalo několik spolužáků a také několik spolužaček se do Německa vdalo legálně. Nikdo z nich nebyl vzorem komunistického nadšení. A také nikdo z nich neměl s režimem větší problémy, ale všichni do jednoho odcházeli, aby si ekonomicky polepšili.
Dá se očekávat, že stejně budou uvažovat imigranti, přicházející do ČR. Jenže, bohužel, dá se také očekávat, že se podobně budou také u nás chovat.
Zkušenosti ze zemí, které zasáhl příliv masové imigrace, jsou špatné. Představy o tom, jak úžasně nás obohatí multikulturní společnost, úplně selhaly. Skutečnost je taková, že přicházející imigranti se nemohou, nechtějí anebo neumějí integrovat do společnosti.
Představit si to můžeme na fiktivní cikánské rodině z východního Slovenska, která se přistěhuje za dcerou Arankou, která šlape v Dubí a za synem Ferem, který ji pase. Rodina bude mít dalších 8 členů, z nichž nikdo pořádně neumí ani Slovensky, natož Česky. Protože jsou nevzdělaní a nevzdělatelní (zčásti pro neznalost jazyka, zčásti pro svůj nezájem), vesměs nemají naději najít práci.
Jejich situace je úplně bezvýchodná. Kvůli neznalosti jazyka, a také protože nemají ani kulturní, ani hygienické návyky, nepodaří se jim navázat kontakt s okolními rodinami. Takže jim nikdo nepomůže. (Že by jim mohlu pomoci úřady, to snad dnes už nenapadá vůbec nikoho.) Aby přežili, budou čáatečně parazitovat na sociálních dávkách, částečně krást, ti hloupější možná občas udělají nějakou námezdnou práci.
Jejich děti se nikdy nedostanou k pořádnému vzdělání - částečně kvůli neznalosti jazyka, částečně proto, že je k tomu nikdo nebude vést, ba spíše naopak.
Za této situace jim nezbyde, než aby se ještě víc izolovali od okolní společnosti, aby si žili posvém uvnitř své rodiny (klanu, komunity). Bez naděje, že by se to mohlo nějak změnit. Jediné co se bude měnit je, že budou rodit další a další děti a že za nimi budou přicházet další a další přistěhovalci. A všichni dohromady budou žádat víc a víc sociálních dávek.
Nevidím, čím by nás taková multikulturní společnost mohla obohatit.
Fakt je, že máme relativní štěstí, protože zatím s sebou nepřinášejí agresivní prvky islámského náboženství. Zatím.
Ovšem je jen otázkou času, než v každém větším městě vznikne, vedle cikánského ležení, ještě Chinatown se svou neproniknutelnou strukturou a mafií. Ukrajinská i ruská mafie už tu jsou.
Takže, podtrženo a sečteno: Oficiální místa podporují, ba vítají masovou imigraci z východu, protože v tom vidí naději, jak udržet počet práceschopného obyvatelstva a jak zachránit ekonomiku.
Jenže si neuvědomují, nebo nechtějí uvědomovat, že si tím současně připravují časovanou bombu, a to mnohem horší. Jakmile totiž dnešní imigranti dostanou české občanství, založí zde své rodiny a povijí děti, už je odtud nikdy nikdo nedostane. A budeme ve stejné situaci, jako dnešní Francie, Holandsko, Německo atd. atd. Bouře, pouliční boje, pálení aut a drancování obchodů. A nikdo se těm novým Žlutočechům a Hnědočechům nebude moct divit, protože budou mít občanství a budou chtít stejné podmínky, jako mají Běločeši.
Otázka zní, jak se k tomu postavit?
Podle mého skromného názoru, existují dvě cesty, jek to řešit. Obě jsou bolestivé.
První cesta je, zabránit izolaci menšin a naopak, podpořit jejich integraci do většinové společnosti. O tom se hodně mluví, ale málo se pro to dělá. Možná i proto, že nikdo neví, jak toho dosáhnout. Ani já nemám jasnou představu. Ale myslím si, že cesta by mohla vést přes vzdělání. Dnešní mladí Cikáni (Turci, Rumuni, ...) jsou nezaměstnatelní a neintegrovatelní, protože nemají vzdělání. Vzdělání nemají především proto, že jejich rodiče o to nestojí. Do škol je moc neposílají, na jejich výsledky nedbají. Nemohou se s nimi učit.
Podle mne by stálo za to, sociální dávky vázat na výsledky dětí. Jste nezaměstnaní rodiče, tak máte jedinou práci: vychovávat své děti. Vychováváte-li je dobře a mají jedničky, dostanete za svou práci zaplaceno. Propadají - práci jste odflákli a na plat nemáte nárok. Věřím, že by se tímto opatřením dost ušetřilo a za část ušetřených peněz by šlo dotovat doučování.
Druhá cesta je, podstatně omezit imigraci. Velmi podstatně. Natolik, aby většinová společnost stačila sem-tam-nějakého imigranta vstřebat a obrátit k obrazu svému. Správně namítnete, že to neřeší otázku chybějících pracovních sil.
Neřeší, protože (aspoň podle mého skromného názoru) řešit nedostatek lidí imigrací, je úplně špatně. To se dá řešit úplně jinak. Ale o tom až v dalším článku.
Zatím jediné, na co se vláda zmohla, je vyhrožování důkladnou důchodovou reformou. A média nás zvolna začínají připravovat na nástup multikulturní společnosti. Podle nich je řešení v tom, že ČR umožní imigraci tisíců lidí z východu. Podívejme se nejdřív, co ta slavná "multi-kulti" obnáší. Pro zkušenosti se můžeme podívat do Holandska. Do Francie. Do Německa. Do Anglie.
Rozhodně nechci tvrdit, že imigranti z Alžírska do Francie, z Turecka do Německa a z celého světa do Holandska, že všichni do jednoho to jsou ekonomičtí emigranti, kteří šli za lepším bydlem. Ale stejně tak nesmyslná je představa, kterou nám vnucuje tisk, že to jsou pouze a výlučně nešťastníci, kteří prchali před politickým útlakem. Svět není tak černobílý. Jistě se mezi nimi najdou tací i onací, dokonce možná každý z nich měl k emigraci oba důvody současně.
Žijeme v zemi, ze které se dost emigrovalo, a tak dobře víme, jak to bylo ve skutečnosti. Nehledě na propagandu. Z mého okolí emigrovalo několik spolužáků a také několik spolužaček se do Německa vdalo legálně. Nikdo z nich nebyl vzorem komunistického nadšení. A také nikdo z nich neměl s režimem větší problémy, ale všichni do jednoho odcházeli, aby si ekonomicky polepšili.
Dá se očekávat, že stejně budou uvažovat imigranti, přicházející do ČR. Jenže, bohužel, dá se také očekávat, že se podobně budou také u nás chovat.
Zkušenosti ze zemí, které zasáhl příliv masové imigrace, jsou špatné. Představy o tom, jak úžasně nás obohatí multikulturní společnost, úplně selhaly. Skutečnost je taková, že přicházející imigranti se nemohou, nechtějí anebo neumějí integrovat do společnosti.
Představit si to můžeme na fiktivní cikánské rodině z východního Slovenska, která se přistěhuje za dcerou Arankou, která šlape v Dubí a za synem Ferem, který ji pase. Rodina bude mít dalších 8 členů, z nichž nikdo pořádně neumí ani Slovensky, natož Česky. Protože jsou nevzdělaní a nevzdělatelní (zčásti pro neznalost jazyka, zčásti pro svůj nezájem), vesměs nemají naději najít práci.
Jejich situace je úplně bezvýchodná. Kvůli neznalosti jazyka, a také protože nemají ani kulturní, ani hygienické návyky, nepodaří se jim navázat kontakt s okolními rodinami. Takže jim nikdo nepomůže. (Že by jim mohlu pomoci úřady, to snad dnes už nenapadá vůbec nikoho.) Aby přežili, budou čáatečně parazitovat na sociálních dávkách, částečně krást, ti hloupější možná občas udělají nějakou námezdnou práci.
Jejich děti se nikdy nedostanou k pořádnému vzdělání - částečně kvůli neznalosti jazyka, částečně proto, že je k tomu nikdo nebude vést, ba spíše naopak.
Za této situace jim nezbyde, než aby se ještě víc izolovali od okolní společnosti, aby si žili posvém uvnitř své rodiny (klanu, komunity). Bez naděje, že by se to mohlo nějak změnit. Jediné co se bude měnit je, že budou rodit další a další děti a že za nimi budou přicházet další a další přistěhovalci. A všichni dohromady budou žádat víc a víc sociálních dávek.
Nevidím, čím by nás taková multikulturní společnost mohla obohatit.
Fakt je, že máme relativní štěstí, protože zatím s sebou nepřinášejí agresivní prvky islámského náboženství. Zatím.
Ovšem je jen otázkou času, než v každém větším městě vznikne, vedle cikánského ležení, ještě Chinatown se svou neproniknutelnou strukturou a mafií. Ukrajinská i ruská mafie už tu jsou.
Takže, podtrženo a sečteno: Oficiální místa podporují, ba vítají masovou imigraci z východu, protože v tom vidí naději, jak udržet počet práceschopného obyvatelstva a jak zachránit ekonomiku.
Jenže si neuvědomují, nebo nechtějí uvědomovat, že si tím současně připravují časovanou bombu, a to mnohem horší. Jakmile totiž dnešní imigranti dostanou české občanství, založí zde své rodiny a povijí děti, už je odtud nikdy nikdo nedostane. A budeme ve stejné situaci, jako dnešní Francie, Holandsko, Německo atd. atd. Bouře, pouliční boje, pálení aut a drancování obchodů. A nikdo se těm novým Žlutočechům a Hnědočechům nebude moct divit, protože budou mít občanství a budou chtít stejné podmínky, jako mají Běločeši.
Otázka zní, jak se k tomu postavit?
Podle mého skromného názoru, existují dvě cesty, jek to řešit. Obě jsou bolestivé.
První cesta je, zabránit izolaci menšin a naopak, podpořit jejich integraci do většinové společnosti. O tom se hodně mluví, ale málo se pro to dělá. Možná i proto, že nikdo neví, jak toho dosáhnout. Ani já nemám jasnou představu. Ale myslím si, že cesta by mohla vést přes vzdělání. Dnešní mladí Cikáni (Turci, Rumuni, ...) jsou nezaměstnatelní a neintegrovatelní, protože nemají vzdělání. Vzdělání nemají především proto, že jejich rodiče o to nestojí. Do škol je moc neposílají, na jejich výsledky nedbají. Nemohou se s nimi učit.
Podle mne by stálo za to, sociální dávky vázat na výsledky dětí. Jste nezaměstnaní rodiče, tak máte jedinou práci: vychovávat své děti. Vychováváte-li je dobře a mají jedničky, dostanete za svou práci zaplaceno. Propadají - práci jste odflákli a na plat nemáte nárok. Věřím, že by se tímto opatřením dost ušetřilo a za část ušetřených peněz by šlo dotovat doučování.
Druhá cesta je, podstatně omezit imigraci. Velmi podstatně. Natolik, aby většinová společnost stačila sem-tam-nějakého imigranta vstřebat a obrátit k obrazu svému. Správně namítnete, že to neřeší otázku chybějících pracovních sil.
Neřeší, protože (aspoň podle mého skromného názoru) řešit nedostatek lidí imigrací, je úplně špatně. To se dá řešit úplně jinak. Ale o tom až v dalším článku.
7.1.08
Nechci radar
Na Googlu jsem našla video, které potvrzuje všechnu
špínu, hnus a korupci, které jsme doposud jen tušili.
http://video.google.com/videoplay?docid=8988743492919612368&hl=
Nechci radar a je mi jedno, jestli je zdraví škodlivý
nebo naopak zdraví prospěšný. Je mi jedno, jestli radar
bude namířen proti neexistující hrozbě z Koreje, Iránu
nebo Ruska. Je mi jedno, co hlásají podplacení heroldi
Jediné Pravdy. Radar prostě nechci.
Nechci podporovat darebáky, kteří si říkají "vláda".
I proto se připojím k bojkotu amerického zboží.
A prosím všechny, komu ještě zbyla trocha hrdosti v těle:
- šiřte toto video
- pošlete informaci všem přátelům a známým
- je toho málo, co můžeme udělat, tak to udělejme!
Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď?
špínu, hnus a korupci, které jsme doposud jen tušili.
http://video.google.com/videoplay?docid=8988743492919612368&hl=
Nechci radar a je mi jedno, jestli je zdraví škodlivý
nebo naopak zdraví prospěšný. Je mi jedno, jestli radar
bude namířen proti neexistující hrozbě z Koreje, Iránu
nebo Ruska. Je mi jedno, co hlásají podplacení heroldi
Jediné Pravdy. Radar prostě nechci.
Nechci podporovat darebáky, kteří si říkají "vláda".
I proto se připojím k bojkotu amerického zboží.
A prosím všechny, komu ještě zbyla trocha hrdosti v těle:
- šiřte toto video
- pošlete informaci všem přátelům a známým
- je toho málo, co můžeme udělat, tak to udělejme!
Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď?
1.1.08
Dobře už bylo
Mnoho lidí rozhořčilo, když prezident v novoročním projevu řekl: "...dnes asi žijeme v nejlepším období naší země, v jakém jsme kdy žili..."
Ptají se, jestli nechápe, jakou vlnu zdražování nám nachystal? Jestli nevidí, jak jeho rodná strana rozbíjí školství, devastuje zdravotnictví, likviduje policii?!
Vážení spoluobčané, Táta Tunel chápe a vidí. Proto vám tentokrát nelže. Opravdu žijeme v nejlepším období naší země. Protože odteď se to už bude jenom zhoršovat.
Dobře už bylo.
Ptají se, jestli nechápe, jakou vlnu zdražování nám nachystal? Jestli nevidí, jak jeho rodná strana rozbíjí školství, devastuje zdravotnictví, likviduje policii?!
Vážení spoluobčané, Táta Tunel chápe a vidí. Proto vám tentokrát nelže. Opravdu žijeme v nejlepším období naší země. Protože odteď se to už bude jenom zhoršovat.
Dobře už bylo.
Sirky nepatří do rukou dětem
Dát dítěti do rukou sirky může být skoro stejně fatální, jako dát psychopatovi kulomet ... nebo ministerským úředníkům matematický vzorec!
Tak zvaná reforma zdravotnictví zavádí nový výpočet ceny léků, a to podle vzorce, který obsahuje funkci arkus tangens. V lékárnickém prostředí vzorec vzbudil značnou pozornost, ačkoliv k tomu vlastně není žádný důvod - funkce arkus tangens by měla být známa každému, kdo úspěšně absolvoval první ročník střední školy.
Bohužel, praxe ukazuje, že tomu je spíše naopak a že nejméně ze všech svému vzorci rozumějí právě ministerští úřadníci. Kteří ho vytvořili.
V lékárně zaplatíte 30 korun za položku na receptu, ale geniální Julínkův vzorec současně donutí lékárnu, aby snížila cenu o mnohem víc než o 30 korun. A tak čím bude lék dražší, o to víc peněz lékárna přijde.
Samozřejmě to vyvolává otázku, jestli ministerští jsou tak perverzní idioti (a jde o geniální útok, který má zničit lékárny), nebo jenom idioti (a ve vzorci je chyba).
Ne, netřeba se obávat. Geniální opravdu nejsou.
Vysvětlení je prosté: úhly se měří v radiánech. Dělají to tak matematici, učí to tak školství a měla by to tak dělat i státní správa, protože ji k tomu zavazují zákony (soustava jednotek SI je zavedena zákonem). MZ to nedělá. Kdyby dodržovalo zákony, fungoval by jejich vzorec v pořádku...
Tak zvaná reforma zdravotnictví zavádí nový výpočet ceny léků, a to podle vzorce, který obsahuje funkci arkus tangens. V lékárnickém prostředí vzorec vzbudil značnou pozornost, ačkoliv k tomu vlastně není žádný důvod - funkce arkus tangens by měla být známa každému, kdo úspěšně absolvoval první ročník střední školy.
Bohužel, praxe ukazuje, že tomu je spíše naopak a že nejméně ze všech svému vzorci rozumějí právě ministerští úřadníci. Kteří ho vytvořili.
V lékárně zaplatíte 30 korun za položku na receptu, ale geniální Julínkův vzorec současně donutí lékárnu, aby snížila cenu o mnohem víc než o 30 korun. A tak čím bude lék dražší, o to víc peněz lékárna přijde.
Samozřejmě to vyvolává otázku, jestli ministerští jsou tak perverzní idioti (a jde o geniální útok, který má zničit lékárny), nebo jenom idioti (a ve vzorci je chyba).
Ne, netřeba se obávat. Geniální opravdu nejsou.
Vysvětlení je prosté: úhly se měří v radiánech. Dělají to tak matematici, učí to tak školství a měla by to tak dělat i státní správa, protože ji k tomu zavazují zákony (soustava jednotek SI je zavedena zákonem). MZ to nedělá. Kdyby dodržovalo zákony, fungoval by jejich vzorec v pořádku...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)